Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 18 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




Visits today: 5
Visits total: 365320
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Vyvrácení srebrenického mýtu z bosňácké strany Email

Úterý, 13. března 2012 / Konstantin Kilibarda



„Světový tisk udělal z bitvy o Srebrenici cosi jako Stalingrad. Mezi tím, čemu nějaká velmoc věnuje pozornost a mocí médií existuje jakýsi druh dialektického vztahu. V rámci naší práce tím dochází k jistému pokřivení. To, co se snažím dělat, ačkoli bez velkého úspěchu, je toto pokřivení napravit.“ (Komentář generálního tajemníka OSN Butruse Butruse Ghálího z doby, kdy armáda bosenských Srbů dobila město Srebrenica.)

Zdá se, že srebrenický masakr se pro mnoho zastánců „nového intervencionalismu“ stal sine qua non přítomnosti Západu na Balkáně. Názor, že Armáda Republiky Srbské (VRS) zorganizovala a provedla předem promyšlený masakr 7000 neozbrojených muslimských mužů, se stal klíčovým prvkem kolektivního líčení Srbů jako genocidních agresorů.

Není třeba zacházet do přílišné hloubky či dokonce přecházet na srbskou stranu, aby byl objeven trochu jiný pohled na tuto kapitolu balkánského příběhu, než jaký podávala CNN. Zcela jiný pohled pochází z řad Armády Bosny a Hercegoviny (ABiH), jinými slovy armády muslimské kliky v Bosně podpořené Spojenými státy.

Existují jednoznačné důkazy, že se Spojené státy a proamerické vedení v Sarajevu domluvily na zinscenování masakru ve Srebrenici s konečným cílem vyvolat

intervenci Západu. Precedens k tomuto scénáři je dobře zdokumentován v pořadu BBC „Smrt Jugoslávie“, v němž je ukázáno, že Německo koncem roku 1991 záměrně zinscenovalo „pád“ Vukovaru, aby získalo podporu pro neofašistické chorvatské separatisty.

O jedné podivné odbočce ve Annanově zprávě o Srebrenici…

V nedávno zveřejněné zprávě generálního tajemníka Kofiho Annana o Srebrenici může pozorný čtenář postřehnout zvláštní odbočku, kterou Annan dále neprozkoumal. Tato odbočka, jakož i závažné výpustky v ní, drží klíč k porozumění komplexní povahy událostí, ke kterým posléze došlo v údolí Driny v létě roku 1995.

O tom, jak Izetbegovićův režim rokoval o mírové iniciativě Kontaktní skupiny, předložené v létě roku 1993 na palubě lodi Invincible, uvádí zpráva OSN následující:

„115. Představitelé bosňácké komunity se 28. a 29. září sešli v Sarajevu, aby o tomto  mírovém návrhu hlasovali. Aby se mohla zúčastnit debaty delegace Bosňáků ze Srebrenice, přepravil ji do Sarajeva vrtulník UNPROFOR (síly OSN v Bosně). Předtím se delegace sešla soukromě s (bosenským) prezidentem Izetbegovićem, který ji informoval o srbském návrhu vyměnit Srebrenici a Žepu za území okolo Sarajeva. Delegace se postavila proti tomuto návrhu a dále se o něm nehovořilo. Někteří dosud žijící členové srebrenické delegace uvedli, že jim při té příležitosti prezident Izetbegović řekl, že se dozvěděl, že intervence NATO v Bosně a Hercegovině je možná pouze pokud Srbové proniknou do Srebrenice a zabijí nejméně 5000 lidí.“

Za normálních okolností by toto bylo od hlavy státu velmi podivné tvrzení, nás by to však nemělo udivovat vzhledem k tomu, že pochází od Aliji Izetbegoviće. Je velmi dobře prokázáno, že se Izetbegovićova SDA (Strana demokratické akce) specializovala na zinscenované minometné útoky proti civilistům, z nichž byla posléze obviněna armáda bosenských Srbů. Tato taktika speciálních jednotek (AID) sarajevského režimu měla za cíl získat sympatie a vyvolat intervenci NATO ve prospěch Izetbegovićova režimu. Existenci takové strategie potvrdili nejen členové ABiH, ale i mnozí diplomaté v regionu, včetně hlavního vyjednávače Lorda Owena a několika velitelů sil UNPROFOR v Bosně, jako jsou generál Satish Nambiar z Indie, Lewis MacKenzie z Kanady či Michael Rose z Velké Británie.



Případ Srebrenice není bez precedentu. Jak jsem uvedl, analogické „obětování“ se již uskutečnilo v Chorvatsku. V bitvě o Vukovar se vládnoucí neofašistická HDZ v osudovém okamžiku rozhodla nevyslat do města nezbytné posily. Bylo tak učiněno na základě instrukcí Bonnu, aby bylo dosaženo maximálního propagandistického efektu plynoucího z toho, že silnější jugoslávská armáda dobije město. Sarajevský režim a jeho tutoři z Washingtonu tak mohli vymyslet podobný scénář s podobným propagandistickým efektem.

Clintonově administrativě se do poloviny roku 1995 podařilo splnit hlavní zahraničně-politické cíle Spojených států na Balkáně tím, že ukončila muslimsko-chorvatskou válku ve střední Bosně, vytvořila muslimsko-chorvatskou vojenskou a politickou alianci proti Srbům, navýšila vojenskou podporu těchto prozápadních válčících stran a zajistila souhlas Rady bezpečnosti OSN s omezenými leteckými údery na pozice bosenských Srbů.

Britská, francouzská, německá a ruská zahraniční politika nicméně zůstávala kvůli složitým vnitřně-politickým důvodům na vážkách, pokud šlo o širší intervenci NATO proti Srbům. Než mohla být zahájena plná intervence proti Srbům, musel být veřejnosti vštípen protisrbský postoj, který již pevně zastávala Kontaktní skupina. Taková intervence by nutně zahrnovala změnu „situace na zemi“ a rozsáhlé Západem podpořené etnické vyhánění srbského obyvatelstva z celého Chorvatska a větších částí Bosny. Aby mohl Západ takový zločinný podnik uhrát, potřeboval Srby démonizovat do takové míry, aby veřejnost na jejich rozsáhlé pronásledování reagovala nejlépe v tom smyslu, že se Srbům nyní dostává jejich vlastní medicíny.

Clintonova skromná nabídka

I když Izetbegović později popíral, že mluvil o možnostech zásahu NATO po obsazení Srebrenice srbskou armádou, tato tvrzení byla v bosenském tisku uváděna. V příběhu došlo ke zvratu. Dodatečnou informaci poskytl Hakija Meholjić 22. června 1998 v rozhovoru pro bosenský týdeník Dani. Meholjić byl velitelem policie ve Srebrenici. Spolu s Naserem Orićem organizoval pogromy na Srby v údolí Driny. Meholjić byl přítomný na jednáních uskutečněných 28. a 29. září 1993 v Sarajevu. Byl u toho, když srbské síly obsadily Srebrenici v r. 1995. Izetbegović podle Meholjiće řekl:

„Víte, Clinton mi v dubnu 1993 (po pádu Cerské a Konjević Polje) nabídl, že když četnické síly vstoupí do Srebrenice a zabijí 5000 Muslimů, dojde k intervenci.’ (Meholjić pokračuje) V naší delegaci bylo devět lidí, jeden z nás byl z Bratunce, ten již bohužel není naživu, ale všichni ostatní žijí a mohou to potvrdit.“

Na rozdíl od zprávy OSN je zde tedy jasně uvedeno, že to byl právě prezident Bill Clinton, kdo osobně navrhl, že by plán „srebrenického masakru“ mohl vyvolat intervenci NATO ve prospěch ABiH. Hakija Meholjić a tvrdé jádro srebrenických bojovníků v ABiH dodnes trvají na svém „všichni nás zradili“ a jsou rozhodnuti v této věci tlačit na vyšetřování.

Mrzutí démoni Srebrenice



Ačkoli byla srebrenické enkláva v roce 1993 označena za bezpečnostní zónu OSN, což mělo znamenat její úplnou demilitarizaci, je zjevné, že byla až do roku 1995 obsazena těžce ozbrojenými jednotkami ABiH. Různá zpravodajská hlášení odhadují, že v této enklávě bylo v době jejího dobytí 12. července 1995 bosensko-srbskou armádou umístěno 1 500 až 5 000 vojáků ABiH.

„Bezpečnostní zóna“ OSN sloužila de facto jako základna pro útoky ABiH na okolní

srbské vesnice a civilisty. Skutečnou tragédií tedy bylo selhání OSN při demilitarizaci enklávy a neschopnost ochránit veškeré civilní obyvatelstvo v údolí Driny.

Jednotky ABiH umístěné ve Srebrenici byly velmi militantní a nekompromisní ve svých postojích vůči Srbům, které bez výjimky považovaly za „četnické agresory“. Není divu, že s alternativním scénářem o pádu Srebrenice přišli sami vojáci ABiH z oné enklávy. Šířili strach v okolí a prováděli brutální útoky na nechráněné srbské vesnice. Pro bosňácké muslimské nacionalisty znamenal srebrenický příběh – tak, jak byl šířen v západních médiích po pádu enklávy – vážné poškození jejich reputace coby „obránců“ „bosňáckého“ národa.

Ve dnech před pádem enklávy byli klíčoví srebreničtí představitelé z této enklávy odvoláni. Ohledně konečného osudu Srebrenice došlo mezi frakcemi ABiH k vnitřním sporům, což potvrdili i tamní vojáci nizozemských mírových jednotek. Příčinou konfliktu nebylo jen to, zda město přenechat málopočetným jednotkám VRS, ale pramenil také ze složitých politických rozbrojů uvnitř ABiH a SDA. Konflikt byl výsledkem dlouhotrvajících tenzí mezi ve městě nepopulárními Izetbegovićovými loajalisty, kteří měli na zřeteli situaci v celé Bosně, a místními vůdci, kteří byli odhodláni Srebrenici „bránit“. Z toho je nicméně patrné, že Izetbegović byl ochoten vyměnit Srebrenici za to, aby získal plnou kontrolu nad Sarajevem (které již bylo – až na srbské části – převážně v rukou lidí jeho vnitřního kruhu). Pro Izetbegoviće tedy byla Srebrenica politicky postradatelná. A je stále jasnější, že ji využil pro maximální politický zisk. Jedním obratným politickým manévrem se mu totiž podařilo nejen eliminovat populární jednotlivce uvnitř své vlastní strany, kteří nerespektovali jeho pokyny, ale také současně vyvolat vojenskou intervenci Západu proti nenáviděnému „četnickému agresorovi“.

Nesib Burić, bývalý příslušník praporu ABiH dislokovaného ve Srebrenici a nyní pomocník ředitele Ochrany válečných invalidů ve Srebrenici, v rozhovoru pro magazín Dani z 18. ledna 1999 jasně shrnul postoj místní srebrenické frakce ABiH:

„Vím, že se nyní pokoušejí srebrenický lid ponížit a šíří řeči, že jsme údajně nebojovali a že jsme byli pobyti při útěku ze Srebrenice. Nikdo nemůže zpochybnit, že ve srebrenickém okrese je pohřbeno 2000 bojovníků. Nikdo nemůže zpochybnit, že jsme vytvořili rozsáhlé svobodné území. Bez pomoci z venku bychom však dlouho v nepřátelském obklíčení nevydrželi. Můžete napsat, že absolutně podporuji tvrzení Hakiji Meholjiće, že jsme byli zrazeni. Proč jeho tvrzení někdo nevyvrátí argumenty? Namísto toho se uchylují k pomluvám, že Hakija je takový a makový. Hakija byl jedním z prvních ve Srebrenici, kdo vzal do rukou pušku a pustil se do organizování odporu. Takže má právo vyjádřit svůj nesouhlas. Ibran Mustafić a tyto ženy nemají právo sestavovat seznam pro Haagský tribunál. Nemají pro to žádné důkazy. Ve Srebrenici Ibran odmítl bojovat, vést brigádu a vrátil se ke svému předválečnému koketování s politikou. Pokud jde o Hakiju můžete napsat, že i každé dítě ze Srebrenice souhlasí s jeho tvrzením.“

Abychom to shrnuli, muslimští veteráni ze Srebrenice tvrdí tři věci:

1. Na vysoké úrovni bylo mezi sarajevským vedením a Clintonovou administrativou přijato politické rozhodnutí o osudu srebrenické enklávy.

2. Vojáci ABiH v této enklávě byli v kritických dnech v polovině července 1995, kdy enklávu obsadila armáda bosenských Srbů, zrazeni Izetbegovićovým režimem.

3. Zabití ve Srebrenici jsou vojáky ABiH, kteří zemřeli během bojů při obraně svých pozic a nikoliv civilisté na útěku.



Každá verze události, která nezohledňuje toto stanovisko k Srebrenici, má za cíl veřejnost v souvislosti s dynamikou konfliktu na Balkáně informovat záměrně falešně. Zastíráním skutečných fakt a prezentováním zjednodušeného srebrenického scénáře vytvořila západní zahraniční politika a média příběh, jehož jediným cílem je démonizace Srbů a ospravedlnění další existence NATO a jeho přítomnosti na Balkáně.


Výše uvedený popis událostí nicméně naznačuje, že skutečnost je mnohem komplexnější. Je čím dále tím zřejmější, že v Sarajevu bylo záměrně přijato rozhodnutí „obránce“ enklávy opustit a dosáhnout maximálního propagandistického efektu tím, že se jejich porážka bude prezentovat jako masakr nevinného obyvatelstva. Kromě toho zde existuje možnost, že se Clintonova administrativa na tomto rozhodnutí přímo podílela. Precedens, který vytvořilo Německo a Chorvatsko ve Vukovaru, totiž naznačuje, že západní administrativy měly značnou kontrolu nad rozhodováním a válečným aparátem separatistických republik během klíčových fází rozbíjení Jugoslávie. Skutečnost, že západní média sehrála jen marginální roli (a navíc s obrovským časovým zpožděním) v odhalování zahraničně-politických machinací našich elit ještě více podtrhuje současnou hlubokou krizi demokracie v rozvinutých průmyslových zemích.

Zdroj: emperors-clothes.com, překlad: nk + kh