Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 134 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Sarajevo v letech 1992-1996: blokáda nikoli „obléhání“ Email

Pondělí, 9. července 2012 / The Hero of Crappy Town



6. dubna bylo výročí invaze Osy do Jugoslávie. Světová média se nicméně zaměřila na 6. duben v souvislosti s jiným jugoslávským výročím. Zpravodajství celého světa (např. BBC, Al-Džazíra a Associated Press) strávilo tento den referováním o 20. výročí od začátku čtyřletého obléhání Sarajeva. Ale bylo tomu skutečně tak? Bezpochyby to, co se nazývá „obléháním Sarajeva“, začalo 6. dubna 1992, ale šlo skutečně o obléhání?

Říká se, že „obléhání Sarajeva“ bylo nejdelším obléháním v moderních dějinách, které trvalo až do 29. února 1996.

To je zajímavé, protože válka v Bosně a Hercegovině formálně skončila 14. prosince 1995, nicméně fakticky již 21. listopadu 1995. To znamená, že se zde tvrdí, že Sarajevo bylo vystaveno obléhání, které ve skutečnosti přetrvalo válku o tři měsíce.

Jak je ale možné pokračovat v obléhání v době míru? To je zjevně nemožné. To, že dochází k obléhání, znamená, že se aktivně válčí; a aktivní válčení znamená válku. „Obléhání Sarajeva“ ve skutečnosti mohlo přesáhnout o tři měsíce do doby míru jen proto, že o žádné obléhání nešlo.

Bosensko-srbská blokáda Sarajeva

Podle obecné definice znamená obléhání vojenskou blokádu pevnosti nebo města za účelem jejich dobytí. Sarajevo bylo do 29. února 1996 obklíčeno bosensko-srbskými jednotkami, ale ne každé obklíčení či blokáda znamená obléhání. Blokáda, která není prováděna za účelem dobytí, je zkrátka a pouze blokádou.

Pravda o „obléhání Sarajeva“ je taková, že „obléhající“ bosensko-srbská armáda nikdy neměla kapacity ani úmysl město dobýt. Bosensko-muslimské síly uvnitř Sarajeva značně převyšovaly síly bosenských Srbů okolo města. Výhody, kterými disponovali Srbové a které jim umožňovaly držet město uzavřené, spočívaly v jejich dělostřelecké převaze a kontrole vyvýšeného terénu kolem sarajevské kotliny. Nic z toho by jim ale příliš nepomohlo, pokud by se někdy pokusili město dobývat dům za domem.

Sarajevo krom toho pro Srby žádnou zvláštní hodnotu nemělo. Na rozdíl od bosenských Muslimů, kteří si nárokovali 100% území Bosny a Hercegoviny, bosenští Srbové vždy tvrdili, že by nějaký bosensko-muslimský stát existovat měl. Nahlíženo z jejich hlediska, oni neválčili proto, aby získali kontrolu nad každičkým coulem Bosny a Hercegoviny, ale aby donutili bosensko-muslimské vedení uznat existenci samostatného bosensko-srbského státu (náležitě geograficky určeného).

Bosenští Srbové tedy usilovali o kontrolu území, kde měli Srbové většinu; území, které bylo strategicky důležité pro jejich přežití a území, ve kterém, byť v přítomné době menšinou, by mohli v budoucnu rychle demograficky převládnout. Sarajevo neodpovídalo ani jednomu z těchto kritérií. Bosenští Srbové se tedy spokojili s tím, že si podrželi kontrolu nad několika předměstími (v Sarajevu převážně srbskými) a izolovali zbytek města od dalších území kontrolovaných sarajevskou vládou.

Blokáda splnila vojenský účel tím, že zadržovala přinejmenším 35 tisíc bosensko-muslimských vojáků ve městě a izolovala je od hlavní části jejich armády. Mohla být také zamýšlena jako prostředek nátlaku na vedení bosenských Muslimů, jak si vynutit, aby přistoupilo na srbské podmínky. Bosensko-muslimské vedení nicméně udělalo z velmi viditelného strádání obyvatel města, které na ně uvalila blokáda, základní kámen své válečné strategie a začalo vnímat „obléhání“ jako přínos pro svou věc.

Blokáda Sarajeva ze strany OSN

Hovořit ale pouze o srbské blokádě Sarajeva znamená něco vynechat. Bosenští Srbové předali v červnu 1992 kontrolu nad sarajevským letištěm silám OSN pod francouzským velením. OSN potřebovala letiště kvůli dodávkám humanitární pomoci do obklíčeného Sarajeva. Faktem je, že právě v oblasti letiště byla srbská kontrola nad Sarajevem nejslabší. A tím, že předali kontrolu nad letištěm, jejich obklíčení města již nebylo souvislé.

Než bylo letiště předáno, OSN souhlasila, že nevyužije své přítomnosti ke změně vojensko-strategické situace na místě, jinými slovy, že nikomu nedovolí vstup nebo opuštění města přes území letiště. OSN tak po celou dobu, kdy zajišťovala a provozovala letecký most do Sarajeva, zároveň udržovala pozemní blokádu města. Jak se dalo předpokládat, ta část linie kolem Sarajeva, kterou obsadily jednotky OSN, se ukázala být obzvláštně propustná. Přesto ale můžeme hovořit o společně vynucované blokádě Sarajeva ze strany OSN a bosenských Srbů.

Bosensko-muslimská blokáda Sarajeva

Tím ale příběh nekončí. Kromě vnější, srbské blokády existovala také vnitřní, bosensko-muslimská blokáda Sarajeva. Obyvatelům Sarajeva, kteří se v době války pokoušeli město opustit nebo získat nezbytné potřeby pro život, bylo v tomto bráněno nejen srbskými jednotkami, ale také bosensko-muslimskými orgány ve městě.

Životně nezbytné zásoby proudily do Sarajeva v době války mnoha cestami. Některé zásilky byly dopravovány prostřednictvím vzdušného mostu OSN, později pozemními konvoji. Další zásoby prodávaly ze svých skladů podnikavé jednotky OSN z druhého a třetího světa. Menší část zásob se pašovala v noci přes letiště obsazené jednotkami OSN. Nicméně, velká část zásob, potřebných pro přežití sarajevského obyvatelstva, pocházela od Srbů, kteří drželi město v obklíčení, a od konce roku 1993 pak z tunelu, který byl vyhlouben pod letištěm.

Nicméně, pouze velmi omezená skupina sarajevských obyvatel měla přístup k tunelu pod letištěm, který byl teoreticky vyhrazen pouze pro úřední a vojenské využití nebo k přepravě většího objemu zásob přes frontové linie. Ti, kteří převáželi zásoby, těžili z „obléhání“ a prodávali je za nesmírně vysoké ceny. Měli motivaci k utužení blokády zevnitř a odpírání všem ostatním v přístupu k frontové linii nebo tunelu, který sami využívali.



V jistém smyslu byli obyvatelé blokovaného města odíráni veliteli srbských sil, kteří je odřízli od okolního světa, a poté jim prodávali základní životní potřeby za přemrštěné ceny. Nicméně, jejich spolupachateli byli bosensko-muslimští vůdci v Sarajevu, kteří si vytvořili monopol na obchodování s nepřítelem, a později využívali onen oslavovaný tunel pod letištěm. To však neznamená, že by příležitost pro osobní zisk nějak zásadně určovala pohled bosensko-muslimského vedení na blokádu, ale určitě hrála svoji roli.

Mnohem významnější než příležitost pro osobní obohacení byl strategický kalkul. Politické vedení bosenských Muslimů se nesnažilo vyhrát válku vojenskými prostředky samotných bosenských Muslimů. Místo toho založilo svou strategii, jak zvítězit ve válce, na tom, že si pro sebe zajistí sympatie světa a následně dosáhne intervence zahraničních mocností. V souladu s tímto uvažováním bylo zásadní, aby se do světa neustále vysílaly obrazy utrpení bosenských muslimů a aby byl podněcován soucit s jejich situací. Bosensko-muslimské orgány soukromě vítaly určitou míru strádání způsobeného občanům Sarajeva, jež byli v hledáčku světových médií. A tyto orgány podnikaly kroky, aby zajistily, že nebezpečí, ve kterém se obyvatelé Sarajeva nacházeli, neopadne.

Pro účely zahraničních televizních štábů docházelo pravidelně z okolí civilních budov k vyprovokovávání srbské dělostřelecké palby. Téměř jistě bylo proti obyvatelům Sarajeva zosnováno několik útoků pod falešnou vlajkou. [1] Bosensko-muslimské úřady záměrně omezily zásobování města vodou. Obyvatelům nebylo umožněno bez oficiálního povolení opustit město a hrozilo jim vězení, pokud byli při pokusu o opuštění města chyceni.

Na konci roku 1993 vybudovaly humanitární organizace v Sarajevu úpravnu vody. Úpravna neměla dostatečnou kapacitu pro všechny, ale řešila kritický problém s dodávkami pitné vody do obklíčeného města. Bosensko-muslimské úřady jí z počátku odmítly poskytnout povolení k provozu. Když úpravna začala fungovat bez povolení, vynutily si její uzavření. Po měsících tlaku ze strany dárců získala úpravna konečně povolení k provozu, ale pouze s omezenou kapacitou. Bez omezení mohla začít fungovat až v roce 1995. [2] V onom mezidobí tak média mohla pokračovat v referování o tom, jak jsou Sarajevané částečně závislí na vodě z nejistých zdrojů, přičemž některé z nich jsou vystaveny dělostřelecké palbě nebo sniperům.

Zákaz opustit město byl údajně zaveden za účelem zabránit vyhýbání se vojenské službě. Skutečným záměrem však bylo udržet zájem západních médií o osud města, který by značně poklesl, pokud by Sarajevo bylo poloprázdné. V souladu s touto politikou bylo také bráněno v odchodu tisícům těch sarajevských Srbů a Chorvatů, kteří neutekli či nebyli vyhnáni na počátku války opouštějíce prostředí, které se vůči nim stavělo stále více nepřátelsky. Přítomnost více než symbolického počtu Srbů a Chorvatů v Sarajevu poskytovala islamisty vedené bosensko-muslimské vládě argument pro svá tvrzení o oddanosti multikulturním idejím, ačkoli se tam mnozí sarajevští ne-muslimové ve skutečnosti necítili v bezpečí, vnitřní blokádu považovali za vězení a odešli, když válka skončila.

Blokády malé a velké

Tvrzení, že tzv. obléhání Sarajeva bylo obleháním je důležité, protože ustavuje jeho jedinečnost. Jakožto obléhání bylo tzv. obléhání Sarajeva „nejdelším obléháním v novodobých dějinách“. Jakožto blokáda je jednou z mnoha a v žádném ohledu nevybočuje.

Během války v Bosně a Hercegovině byly blokády běžné a prováděly je všechny válčící strany. Bosensko-muslimským silám se nedařilo blokovat srbská území kvůli své horší výzbroji, ale nelze říct, že nebyly nikdy úspěšné. Dobře známým případem je situace, kdy bosensko-muslimské síly provedly v roce 1992 pozemní blokádu vesnice Smoluća v severovýchodní Bosně. Blokáda skončila po 80 dnech, když byli obyvatelé Smoluće evakuováni bosensko-srbskou tankovou formací, která postoupila z území kontrolovaného bosenskými Srby.

Proti méně dobře vyzbrojeným bosenským Chorvatům bylo možné provádět blokády rozsáhlejších území. Po několika následných ofenzivách v roce 1993 se bosensko-muslimským silám podařilo odříznout veškeré pozemní komunikace s bosensko-chorvatskou enklávou v údolí Lašva a uplatnit úplnou pozemní blokádu této enklávy čítající 70 000 lidí. (Jiné bosensko-chorvatské enklávy ve střední Bosně unikly úplné blokádě jen díky tomu, že sousedily s bosensko-srbským územím.)

Nicméně ta největší blokáda v souvislosti s válkou v Bosně a Hercegovině nebyla uplatňována Bosňany, ať již Srby, Muslimy či Chorvaty, ale z vnějšku. Tatáž rezoluce RB OSN z roku 1992, která vydláždila cestu k permanentnímu vzdušnému mostu do blokovaného Sarajeva, rovněž schválila ekonomické sankce proti Svazové republice Jugoslávii.

V reakci na blokádu tohoto města uvalila OSN blokádu na celý stát (který ale nebyl v bosenské válce válčící stranou). Zatímco blokáda Sarajeva ze strany bosenských Srbů byla považována za „obléhání“, hospodářská blokáda Srbska uvalená OSN byla eufemisticky označována za „sankce“.

Souběžně se sankcemi proti Jugoslávii udržovala OSN také sankce proti Iráku. Vzhledem k tomu, že k sankcím proti Iráku došlo po masivním bombardování iráckých vodních zdrojů, tyto sankce do značné míry přispěly ke smrti statisíců Iráčanů.

Za pozornost stojí, že mezinárodní rozhořčení nad blokádou Sarajeva podněcovali titíž lidé, kteří nad blokádou Iráku krčili rameny nebo ji podporovali. Toto rozhořčení nebylo směřováno vůči relativně mírnému vedení bosenských Srbů, aby přehodnotili své jednání, ale vyzývalo velmoci, které uplatňovaly mnohem strašnější blokádu Iráku, aby něco udělaly se Srby.

To, co bylo jedinečné, nebylo tzv. obléhání Sarajeva, ale reakce na něj. Blokáda Iráku nevyvolala všeobecné rozhořčení. Blokáda Sarajeva ano. Odpor vůči blokádě Iráku byl formulován v duchu standardní výzvy k míru: mocnosti stojící za touto blokádou by se měly nad sebou zamyslet a změnit kurz. Opozice vůči blokádě Sarajeva místo toho přišla s myšlenkou, že by vynucovatelé irácké blokády měli podniknout akci proti Srbům. Jinak řečeno – s myšlenkou, že by proti Srbům měla být uplatněna moc stejnými lidmi, kteří zabili statisíce lidí.

 

Zdroj: www.crappytown.com, překlad: Karel Hyka



[1] Srov. John R. Schindler, Unholy Terror: Bosnia, al-Qa'ida, and the Rise of Global Jihad (2007), str. 170-173.

[2] Srov. Peter Andreas, Blue Helmets and Black Markets: The Business of Survival in the Siege of Sarajevo (2008), str. 100-103.