Jmenuji se Adriana Markeševičová. Maminka je Češka z Prahy a tatínek Srb z Bělehradu. Narodila jsem se ale na Slovensku v roce 1981, kde tehdy rodiče přechodně žili a pracovali. Své dětství jsem prožila s mojí o tři roky mladší sestrou narozenou už v Bělehradě a rodiči na relaci Beograd – Praha. Do základní i střední školy jsem chodila v Bělehradě, kde jsme pak bydleli a do Prahy jsme jezdili kdykoliv byly volné dny ve škole a pak na letní prázdniny. Od narození mám dvojí občanství (české i srbské), a doma jsme mluvili i srbsky i česky.

Nikdy mě tehdy nenapadlo, že bych někdy mohla žít v Praze  tak jako jsme žili v Bělehradě, ale co jeden  život, to jeden nepředvídatelný příběh protkaný osudem a já žiji nyní v Praze. Jelikož jsem se právě zde seznámila se svým manželem, a založila rodinu. Máme spolu dvě úžasné dcery.

Jsem zaměstnaná a pracuji ve stavební firmě. Při zaměstnání studuji dálkově na právnické fakultě.

Co se mé povahy týká, jsem člověk, který k smrti nenávidí aroganci a nespravedlnost. Tento fakt byl rozhodující v souvislosti se situací v Kosovu, kdy protisrbská mediální kampaň kulminovala a ovládla Česko i Evropu. A tak jsem se „zbláznila“, sama jsem chtěla vidět a zažít jaká je skutečná pravda a situace. Odjela jsem osobně do Kosova, vypůjčila si auto na cestování a pořídila množství fotografií i filmového materiálu, které si zde budete moci brzy prohlédnout. A nemám v úmyslu se ani v budoucnu hned tak vzdát svých „bláznivých“ nápadů. Důvod mého členství v tomto  sdružení je jasný – budu se snažit co nejvíc pomáhat Srbům, kteří ještě zůstali v Kosovu a zároveň se budu snažit ukázat nejširší české veřejnosti jejich těžký život a snahu o přežití v daných nelidských podmínkách, o které se sami nepřičinili a ukazovat na všechny křivdy, které byly a jsou na Srbech v Kosovu páchány.

Bohužel i nadále česká media fungují misteriozně, když se jedná o některých tématech a jasným příkladem je i téma o Kosovu. Nepíše se a nemluví o tom, jak žije zbytek Srbů na Kosovu, o tom co a jaký stát vlastně česká vláda uznala nebo jakákoliv vláda ve světě uznala a já se ptám proč?

Z jakého důvodu světová velmoc jakou je USA najednou začala tolik podporovat nový stát když ještě nedávno - v roce 1998 - vykřikovala, že UČK je teroristická organizace? Jak je možné, že na jedné straně USA bojuje proti teroristům a na straně druhé podporuje  úplně otevřeně a legálně albánský terorismus nad Srby v Kosovu? Copak je možné, aby USA uznalo nezávislý stát v čele s vládou teroristů? K čemu byla vybudovaná největší vojenská základna USA a právě zde v Kosovu? Jak je možné, aby někdo jako Ramush Haradinaj   byl zproštěn viny a osvobozen a většina lidí svědčících v procesu proti němu byla zabita, přestože to byli svědci pod slíbenou ochranou?

To jsou všechno otázky, které mě trápí ve dne i v noci.

Kvůli nim jsem se rozhodla bojovat za pravdu, ale jeden z největších důvodů je ten, že když jednou navštívíte Kosovo, budete pak cítit potřebu se tam neustále vracet. Lidé dole jsou lidé s velkým srdcem, pohostinní a velkorysí -  dají vám vše i poslední, abyste se u nich cítili dobře. Ale to hlavní kvůli čemu jim  musíme pomoct je, že jim ukážeme, že jsme na ně nezapomněli.

Nevím, jestli jste někdo v životě byl v situaci a prožíval pocity, kdy nic a nikoho nemáte a najednou se objeví někdo, kdo vám vrátí milým slovem opět chuť do života a podpoří vás psychicky.

V tom momentě se oči toho druhého člověka vděčně rozzáří v naději na lepší budoucnost, zatímco před tím v nich byl jen prázdný beznadějný výraz.

Pomozme vrátit těmto lidem, kteří zůstali bez domovů, práce a rodin opět úsměv a naději, že zítra může být život přeci jen lepší a hezčí a že na to nebudou jen sami, ale mají v Čechách plno přátel.