Čtvrtek, 7. března 2013 / Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.      

Ibran Mustafić, jeden ze spoluzakladatelů Strany demokratické akce (SDA) Aliji Izetbegoviće, předáka bosensko-hercegovských Muslimů a významného ničitele Jugoslávie, strávil většinu války v Bosně, ve Srebrenici a byl při líčení dění kolem Srebrenice pro Muslimy svým způsobem „černou ovcí“. Muslimové na něho spáchali několik atentátů, po jednom z nich sotva zůstal na živu. Po vstupu armády Srbů do Srebrenice byl zajat a vyměněn za srbského plukovníka Aleksu Krsmanoviće.

Ve svých publikacích ukazuje na úplně jiný obraz dění ve Srebrenici, než jak to po světě šíří západní propaganda.

V sarajevském časopise Slobodna Bosna (14. července 1996) a v berlinském Die Junge Welt (27. - 28. července 1996) líčí muslimskou mafii, která plně kontrolovala politický i ekonomický život a doslova rozhodovala o životě a smrti lidí v obklíčeném městě v letech 1993-95. Tato mafie vůbec  neváhala fyzicky likvidovat své odpůrce. Mustafić kritizoval opakované a četné vražedné vpády muslimského vojska (28. divize Armády Bosny a Hercegoviny) pod velením Nasera Oriće ze Srebrenice do srbských vesnic východní Bosny a prohlásil, „že by bez toho mnoho lidí zůstalo naživu“.

Prezidentský úřad Aliji Izetbegoviće a generální štáb muslimské armády v Sarajevu zneužívaly Srebrenici ke svým politickým hrám. Ve Srebrenici docházelo k situacím, kdy Muslimové vraždili Muslimy.  Srebrenica nebyla nikdy demilitarizovaná, jak bylo dohodnuto se srbskou stranou v roce 1993. V září 1993 dokonce Izetbegović tvrdil, že mu prý prezident Clinton navrhl, aby pustil Srby do Srebrenice, aby tam povraždili 5 000 Muslimů, a že by pak USA šly do války proti Srbům. Toto totiž potvrdil i bývalý šéf policie ve Srebrenici Hakija Meholjić v sarajevském časopise DANI (čti dany):

Hasan Hadžić „Pět tisíc muslimských hlav za vojenskou intervenci“ (22. června 1998). Když tato akce nevyšla, pokusila se o to později Madeleine Albrightová, zvaná „řeznice z Balkánu“ (v té době velvyslankyně USA v OSN), když v srpnu 1995 předvedla snímky amerických špionážních letadel nad oblastí Srebrenice, kde se měly odehrát údajné masakry zajatých Muslimů. Albrightová nikdy nedovolila, aby snímky byly zapůjčeny k podrobnějšímu prověření. Jsou dosud v trezoru! To jen ona a její spolupracovníci tvrdili, že tam jsou „vidět“ ty masakry.

V bělehradském deníku Politika vyšel 21. února 2013 jako zpráva on line rozhovor s Ibranem Mustafićem, který vylíčil mezi Clintonem a Izetbegovićem „domluvená genocida“ Muslimů, který se měl uskutečnit hlavně během probíjení se z obklíčení 28. muslimské divize ze Srebrenice do Tuzly kolem 11. července 1995. Údajně byl pro tuto příležitost připraven seznam těch Muslimů, kteří „za žádnou cenu nesmějí živí dosáhnout svobodného teritoria Tuzla“. Museli být zavražděni svými muslimskými soukmenovci. Jednalo se prý o celkem 500 až 1000 Bosňanů - Muslimů. Kromě nich padlo ještě hodně muslimů v bojích se srbskými jednotkami, které je obklíčily. Počty v bojích padlých, tedy tedy „legálně“ zabitých, Muslimů se různí. R. Butler, odborník obžaloby u soudu ICTY v Haagu, je uváděl jako 2 - 4 000, šéf štábu muslimské armády generál E. Hadžihasanović jako 2 628, mírový vyjednávač Carl Bildt na více než 4 000.

O tomto zabíjení Muslimů Muslimy mluvil s autorem tohoto článku i generál Mladić, během jednoho se svých rozhovorů. Byla to známá skutečnost. Na konci Mustafić uzavírá s tím, že mnozí lidé kolem Izetbegoviće už od léta 1992 plánovali akce, ve kterých by bylo nutné, v zájmu propagandy, vidět co nejvíce mrtvých z řad bosenských Muslimů. V této souvislosti je nutno si vzpomenout i na tři výbuchy v Sarajevu, organizované tamní muslimskou vládou, s mnoha oběťmi mezi civilisty, Srby i Muslimy (přes 120 mrtvých), ze kterých byli Západem i vládou v Sarajevu okamžitě obžalováni, to bez dostatečného vyšetření, Srbové:

(1) masakr ve frontě na chleba v ulici Vase Miskina (27. května 1992), po kterém následovaly drakonické sankce OSN proti Srbsku a Republice Srbské v Bosně a Hercegovině (BaH), (2) Markale I (5. února 1994) a Markale II (28. srpna 1995), po kterých a po zcela nedostatečném vyšetření výbuchu britským generálem UNPOROFORu Rupertem Smithem, začalo během 40 hodin předem naplánované plošné bombardování,  zabíjení a ničení v srbských oblastí Bosny, včetně použití munice s ochuzeným uranem,..

Mustafić vidí jako největší zločin z té doby chvíli, kdy do Memoriálního centra (Potočari), kde leží ostatky údajně Srby povražděných Muslimů, vkročil v 2003 Bill Clinton. Byla to chvíle, kdy se zločinec vrátil na místo zločinu. Byl to podle Mustafiće mnohem větší zločin než ten, uskutečněný v roce 1995.

Závažnou chybou, výmyslem, každodenně hlásaným na Západě je, že bylo popraveno 7 až 8 000 zajatých Muslimů, chlapců a mužů, aniž byla objevena těla, odpovídající těmto hrozným číslům. A náhle se při odsouzení srbského generála Tolimira (2013) objevuje údaj o „pouhých“ 4 970 popravených. Soudní dvůr v Haagu (ICTY) jedním svým tvrzením jako by chtěl dělat vyložené hlupáky z těch, kterým uvedl, že podle DNA testů bylo po pádu Srebrenice popraveno alespoň 5 336 osob. Vyšetření DNA totiž může do určité míry určit příbuzenské vztahy a pomoci tak částečně k identifikaci těl, ale absolutně nemůže určit způsob usmrcení, případně dobu, kdy k němu došlo.

Popraveno bylo, podle toho, že byly u nich zjištěny svázené ruce či převazem kryté oči, jednoznačně 442 muslimských mužů. Bohužel.

Absolutním a trapným nedostatkem v údajích o „masakru“ kolem Srebrenice, je skutečnost, že zprávy Západu a pochopitelně i muslimských a chorvatských zdrojů, vůbec neuvádějí veliké vraždění srbských obyvatel východní Bosny v oblasti kolem Srebrenice, které tomu všemu předcházelo. Ve zprávě Holandského ústavu pro válečnou dokumentaci (NIOD) už z let 1991-94 je uvedeno: „Srbské vesničky, obklíčené muslimskými městy, byly přepadeny a zbývající srbské osady byly obsazeny. Obyvatelé byli povražděni, jejich domy vyloupeny a vypáleny, nebo vyhozeny do povětří… Odhaduje se, že kolem 1 - 1 200 Srbů zahynulo během těchto útoků, zatím co jich bylo kolem 3 000 zraněno. Konečně z 9 390 srbských obyvatel okresu Srebrenica, jich zůstalo pouze 860…“ V roce 2013 uvádí známý americký profesor Edward Herman v interview, že „masakr ve Srebrenici byl obrovský podvod“, že v něm bylo 2 383 zavražděných srbských civilů, v tom značný počet žen, dětí a starých lidí, nejen mužů. Herman dále cituje, že srbské autobusy v kritické době převezly přes 20 000 muslimských civilů ze Srebrenice do bezpečí v oblasti Tuzly.

Muslimská strana nechce slyšet o tom, že udávané „popravy“ muslimských mužů a chlapců byly pomstou za ničení a vyvražďování srbských vesnic východní Bosny 28. muslimskou divizí vyrážející na tyto akce ze Srebrenice. Francouzský generál Philippe Morillon, jednu dobu velitel UNPROFORu, při výslechu v souvislosti se procesem vedeným proti prezidentu Miloševićovi v 2004, na otázku, proč by měli Srbové zabíjet zajaté Muslimy, k veliké nevoli muslimské vlády v Sarajevu odpověděl, že je absolutně přesvědčen, že příčinou toho byla pomsta za to, co šéf Muslimů (zřejmě Naser Orić) prováděl Srbům ještě před červencem 1995, během let 1993-95. A o tom západní tisk moc nepsal.

Při pádu Srebrenice je zarážející, že 11. července 1995 muslimské vojsko nekladlo srbské jednotce, obsazující Srebrenici prakticky žádný odpor, i když mělo výraznou početní převahu, řádově 4 - 5 500 ku 1 500 srbských vojáků podporovaných 4 tanky. 28. muslimská divize nepoužila protitankové zbraně, kterých měla dostatek. Při tom její velení, včetně Nasera Oriće a jeho velitelů, bylo v dubnu 1995 ze Srebrenice odvoláno „na konzultace“ do Sarajeva. Proč? Takto oslabená 28. divize vykonala nicméně ještě v červnu poslední loupežnou výpravu proti srbské vesnici Višnjica. Ztráty 28. divize doznaly velikých rozměrů teprve když většina jejího mužstva zahájila pokus o průlom od vesnice Šušnjari směrem na Tuzlu (60-65 km), přes četná minová pole a četné srbské léčky. Podle mínění vojenského pozorovatele OSN Carlose Martinese Branca bylo nevysvětlitelné, proč muslimské jednotky ve Srebrenici, přes svoji početní převahu a pro obranu výhodný terén, nebojovaly. Jaká hra se tady hrála?

Zatím nebyl zjištěn jediný rozkaz srbského velení k „popravám“. Kdo je přikázal? Odkud bylo zlato, které měli dostat „popravčí“  (7 - 8 mužů), kteří byli zatčeni až po vydání knihy G. Čivikova „Srebrenice: Korunní svědek“ (2009) o prapodivném korunním svědku Erdemovićovi a prapodivně se chovajících soudcích ICTY v Haagu.

Ostrava, 24. 02. 2013.