Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 171 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




Visits today: 20
Visits total: 424107
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Někteří kosovští Albánci si do Německa přinášejí zvyky, které měli nechat doma Tisk Email
Neděle, 11. října 2015 / Ivo Šebestík

Jednou ze zemí, odkud v současné uprchlické krizi prchají desetitisíce lidí, je evropské Kosovo. Většina kosovských Albánců míří do Německa, neboť zde mají příbuzné mnohdy ještě z časů takzvané kosovské krize předcházející bombardování Jugoslávie leteckými silami NATO.

V současné době právě Albánci, nejčastěji odcházející z Kosova, působí ve své „zemi zaslíbené“, v Německu, problémy. Nechovají se vždy jako lidé hledající úkryt, bezpečí a pomoc. Spíše si s sebou na sever Evropy přinášejí některé zvyky, které – řečeno mírně – měli nechat doma. Vyvolávají mezi imigranty rvačky a snaží se vybírat od ostatních lidí na útěku peníze, například za použití sprch, které jim, pochopitelně, nepatří. Tímto chováním vyvolávají vzpomínku na dobu konfliktu kosovských Albánců s Bělehradem. Když se Jugoslávie rozpadla úplně a stalo se to, co si vůdčí země NATO přály, pomalu – až po letech – začaly vycházet najevo informace silně zpochybňující obraz jednostranné viny Bělehradu na kosovském konfliktu.

Serbia, Kosovo, Romania, and Bosnia and Herzegovina Overview mapNěmecko velmi stálo o rozpad Jugoslávie v devadesátých letech 20. století a všemožně podporovalo vytváření negativního obrazu Srbska označovaného za jediného nebo alespoň hlavního viníka etnických a národnostních konfliktů na území této federace. Albánci z Kosova do Německa prchali ještě za časů Jugoslávie a nacházeli tam pochopení pro svůj secesionistický odboj vůči Srbsku. Nicméně, v současné době je situace kosovských běženců jiná nežli v minulosti. Německé úřady je nepovažují za uprchlíky před válkou, ale za imigranty z ekonomických důvodů, takže mnohé z nich, na rozdíl například od Syřanů, posílají zpátky domů.

Fungování samostatného Kosova je ale vůbec záhadou, jaká by si zasloužila bližší průzkum, k jakému se však nikdo v Evropě ani v USA nemá. Kolem Kosova vládne trapné mlčení.  Je to vlastně dost veliká ostuda. Vlivné osobnosti v USA i v Evropské unii vědí, že vzniku samostatného Kosova předcházely události, které byly úmyslně deformovány a interpretovány selektivním, často chybným způsobem.

IŠ, Kosovská bída

Co vedlo ke vzniku samostatného Kosova?

V průběhu devadesátých let minulého století, na jejichž začátku stála snaha Chorvatska a Slovinska vymanit se ze svazku s Jugoslávií, zaujaly země euroatlantického společenství (členské státy NATO) negativní postoj vůči Srbsku. Tento postoj eskaloval v době kosovské krize, kdy NATO předložilo Bělehradu ultimativní podmínky na zámku v Rambouillet. (Nebylo to poprvé, kdy Srbsko obdrželo nesplnitelné ultimátum, viz začátek 1. světové války.) Jugoslávie odmítla de facto odevzdat armádu i celou správu země pod kontrolu cizích komisařů a připravovat se na postupné oddělení Kosova od Srbska, což bylo přáním kosovských Albánců.

Konkrétně měla Jugoslávie umožnit pohyb vojáků NATO na svém území a připustit, že vojáci a jiní činitelé NATO nebudou podléhat jugoslávskému právu, pokud by se na jejím území něčeho dopustili. Přibližně čtyři měsíce po nabídnutí tohoto ultimáta Bělehradu, v červnu 1999, označil dokonce Henry Kissinger tento dokument za „provokaci“, na jakou Srbsko nemohlo reagovat jinak než jejím odmítnutím.

Už od roku 1997 bojoval Bělehrad v Kosovu s Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK), kterou dokonce americký velvyslanec na Balkáně, Robert Gebard, tehdy označoval za „teroristickou organizaci“. Jenže, jak se praví, „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ a USA střídají přátelství s nepřátelstvím podle momentálních potřeb.

IŠ, UČK a americká námořní pěchota

Postoj USA k UÇK se však pragmaticky vyvíjel, až se změnil ve spolupráci. Pro vedení albánského odboje proti Bělehradu bylo důležité vytvořit v zemi nesnesitelné napětí. Teprve s odstupem jednoho desetiletí se podařilo, například reportérům z britské BBC, odhalit některé podrobnosti o působení této teroristické armády na území Kosova. Ozbrojenci z UÇK unášeli, mučili a zabíjeli civilisty a v tomto jednání pokračovali i po oficiálním skončení bojů mezi jugoslávskou armádou na straně jedné a UÇK a NATO na straně druhé. Jugoslávská armáda a policie zasahovaly v Kosovu bezesporu tvrdě, možná hůře, než bylo nezbytně nutné. Jednaly ale jako ozbrojené složky hájící celistvost státu a je nanejvýš patrné, že obdobně by postupovaly všechny vlády, které by se ocitly před hrozbou, že ztratí kus svého území.

Vedle „oficiální fronty“ se však začalo v zemi opakovat to, co Jugoslávie zažila už v období druhé světové války, během řádění ustašovských fašistů v Chorvatsku. Dřívější sousedské soužití ovlivněné latentní nevraživostí, ale pragmaticky snesitelné, se rázem změnilo v divokou nenávist. Do stohu slámy stačilo vhodit jednu jedinou hořící zápalku. Kdopak ji hodil do toho jugoslávského stohu, si netroufáme ani pomyslet.

UÇK vítězná

Pro UÇK a její předáky byly chaos, násilí, vlny uprchlíků a válka pozvánkou pro vojenskou intervenci NATO. Evropská média se předháněla v líčení zvěrstev bělehradské vlády. Televize vysílaly nepřetržitě obrázky prchajících albánských uprchlíků. Česká televize tyto záběry podbarvovala dramatickými emotivními tóny Orffovy skladby Carmina Burana. Neochota médií jít pod povrch jugoslávské krize, byla obdivuhodná. Počty uprchlíků – v případě, že by čísla někdo sečetl – nejméně dvojnásobně převýšily počet všech obyvatel Kosova. Šířily se zprávy o desítkách hromadných hrobů ukrývajících oběti srbské hrůzovlády a o prodloužení srbských zločinů i mimo území Kosova. Srbové údajně vraždili Albánce i v zahraničí. Nějaká přestřelka se odehrála také v Praze. Pak byl údajně unesen i Ibrahim Rugova, předák umírněných kosovských demokratů. Měl být bestiálně zavražděn Srby. Najednou se ale vynořil na svobodě. Rugova zemřel až v roce 2006 v Prištině. Média po celé Evropě tehdy šílela a vyráběla obraz Srbů jako toho nejdivočejšího krvežíznivého národa. Tehdejší protisrbská propaganda byla skutečnou ostudou mediálního mainstreamu. Žádné médium ale nezpytovalo svědomí a za dezinformace se nikdy veřejnosti neomluvilo.

Kosovští uprchlíci: aktuální stav (říjen 2015)

Pravda vychází najevo s velkým zpožděním

Teprve později, po několika letech, vyšlo najevo, že mnohé záběry a fotografie zveřejněné v období této kosovské krize pocházely z úplně jiných exodů na jugoslávském území. Například zobrazovaly prchající Srby z republiky Srbská Krajina. Po vyhlášení nezávislosti Kosova všechen mediální poprask utichl. Jen denně přicházely rozpačité zprávy o násilnostech, jejichž oběťmi byli Srbové, kteří v Kosovu zůstali, pravoslavné chrámy a další symboly Srbska. Ovšem tyto informace už média přijímala věcně, bez vzrušení a „bez Carla Orffa“.

A výsledek se dostavil v existenci dvoumiliónového státu, který nefunguje v žádném ohledu a je navíc důkazem znehodnocení mezinárodního práva. V Kosovu vládne obrovská nezaměstnanost, reálnou moc drží v rukou mafie, ekonomika se opírá o obchod s narkotiky. Země se bez finančních injekcí ze Západu nemůže dostat z důsledků událostí posledních šestnácti let. Většina obyvatel zde žije v bídě. Nadto má Kosovo, zcela logicky, napjaté vztahy se Srbskem, k jehož území historicky náleží, ale Bělehradu byla, z vůle velmocí, odňata jeho správa. „München Abkommen“ REDIVIVUS?

Spojené státy americké okamžitě po skončení náletů na Bělehrad prováděných pod hlavičkou Severoatlantické aliance, ještě v roce 1999 – tedy přibližně osm let před uznáním samostatnosti Kosova – zřídily na území této srbské provincie svoji vojenskou základnu. Nazvali ji Camp Bondsteel na počest amerického veterána z vietnamské války, což samo o sobě svědčí o mnohém. Na této americké vojenské základně zřízené svévolně na území suverénního státu Jugoslávie instalovali Američané přes padesát heliportů, postavili na tři stovky budov, převážně kasárenských ubikací pro sedm tisícovek vojáků, zbrojních skladišť a podobně.

Americká vojenská základna Camp Bondsteel v Kosovu

Spěšné zřízení vojenské základny na území poraženého, ale stále suverénního státu, ve strategické blízkosti hranic Ruské federace (řízené tehdy Borisem Jelcinem, jehož Bill Clinton vodil na tenkých nitkách jako marionetu), ukazuje poměrně zřetelně na jedny z důležitých motivů protisrbského tažení NATO. Nehledě k tomu, že základna byla postavena na území, které USA de facto „odtrhly“ od Srbska dlouho před jednostranným vyhlášením samostatnosti kosovskými Albánci. Učebnicová ukázka velmocenského zacházení s mezinárodním právem a výsměchu obyvatelstvu celé planety.

Zahraniční politiku Spojených států uskutečňovanou po roce 1990, ať už sólově nebo v orchestru s jinými zainteresovanými státy, lze velmi mírnými slovy označit za nešťastnou co do metod i výsledků. Jedním z aspektů tohoto zahraničně politického planetárního „neštěstí“ je také výběr partnerů, kteří získávají americkou podporu i sympatie některých evropských zemí. Obvykle proti jiným stranám, jež tu a tam bývají více v právu. Tedy, pokud ještě právo hraje v mezinárodních vztazích nějakou roli.

IŠ, Kosovská vlajka 2

Příkladem, který mluví za všechno, byly a jsou právě vznik a existence právně nezávislého státu Kosovo. Jeho jednostranné vyhlášení nezávislosti v roce 2008 uznalo 109 států, především těch, které hrají významnou roli na světové scéně, nebo těch, které jsou vůči těm významným loajální. V řadě z těchto zemí jejich obyvatelstvo vystupovalo proti vůli svých vlád, neboť vox populi soudil, zcela správně, že odebrat suverénnímu Srbsku kus jeho vlastního území, může představovat nebezpečný precedens a úplné odstranění základů mezinárodního práva ve světě. Silné protesty se konaly i v některých zemích Severoatlantické aliance, zejména v Řecku, ale také v Itálii.

Jak hlas lidu soudil, tak se i stalo. Rovněž v České republice části národa (viz petice) a řadě osobností (mimo jiných Klaus i Zeman) násilné oloupení Srbska, dokonce o jeho historicky symbolické Kosovo pole, až nepříjemně připomínalo důsledky Mnichovské dohody 1938 a následný německý zábor Sudet. Vyhlášením kosovské samostatnosti vznikl v jihovýchodní Evropě stát opírající se o výsledky aktivit bývalé Kosovské osvobozenecké armády, mnohokrát usvědčené ze zločinů proti lidskosti, leč ušetřené soudního stíhání v Haagu.

Proti uznání samostatnosti Kosova se postavily Rusko, Srbsko a řada evropských zemí, jejichž území by se v případě nepříznivé situace mohlo rovněž stát terčem obdobných amputací. Byly to především Španělsko, Řecko, Kypr, Slovensko, Rumunsko. Uprchlická krize obecně je důsledkem krátkozraké a bezohledné politiky USA a některých jejich spojenců. Násilím amputované Kosovo je takovým příkladem přímo na domácí, evropské půdě.

Hlavní město Priština

Prizren


Zdroj: AltPress