Jen pár minut po přistání se Biden dopustil svého prvního faux pas, když se nepoklonil srbské vlajce, přičemž toto gesto neshledali obtížným při svých návštěvách ani čínský prezident Si Ťin-pching ani ruský prezident Vladimir Putin. Pak už to šlo ráz na ráz.

Bidenovo ocenění premiéra Aleksandara Vučiće za to, že má „pozitivní vizi pro budoucnost Chorvatska“ – nesmiřitelně nepřátelského souseda Srbska, nedávné přírůstku EU a NATO a amerického protégé v balkánských válkách v 90. letech – bylo nervózně odbyto smíchem jako drobný omyl. Možná to omyl nebyl, protože od té doby, kdy se Vučić dostal v roce 2012 k moci, de facto vládne Srbsku v nejlepším zájmu Chorvatska či jeho zámořského podporovatele, abych byl přesný.

Vučić poté prohlásil Bidena za „přítele Srbska a svého osobního přítele“. Tato poznámka nezní uvěřitelně vzhledem k tomu, že je o Bidenovi známo, že byl hlasitým zastáncem americké vojenské intervence proti Srbům v 90. letech nebo že nezřídka přirovnával Srby k nacistům. Pasivní srbský tisk to však nerozporoval. Podle novinářů Biden pouze přijel na návštěvu a nekladl žádné požadavky či ultimáta. To by byl ze západních představitelů první.

Po viceprezidentově odjezdu nicméně prezident Tomislav Nikolić z ničeho nic uvedl, že Srbsko nemá v úmyslu zavést sankce proti Rusku, což naznačuje, že toto téma mohlo během návštěvy vyvstat.

Bílý dům pouze zveřejnil přehled údajů o „pokroku prostřednictvím partnerství“, který byl plný báječných věcí, které Spojené státy udělaly pro Srbsko cca od roku 2001 – poté, co Washington v Srbsku instaloval povolný režim, kterým jest. Představa Spojených států o „partnerství“ zjevně spočívá v tom, že Srbsko udělá, co se mu řekne. I kdyby těch cca 900 miliónů dolarů v americké pomoci či investicích skutečně pomohlo Srbsku, stále je to méně, než škody napáchané válkou v roce 1999.

Američané si možná na tu válku dobře či vůbec nepamatují, ale Srbové ano. Nevyprovokovaná agrese, zlovolné lži na její ospravedlnění před světem, bezohledné ničení civilní infrastruktury a následná okupace Kosova „mírotvůrci“ z NATO, kteří v podstatě předali toto území, které má pro Srby zásadní význam, albánským separatistům, což nakonec vyvrcholilo vyhlášením nezávislosti v roce 2008 – to vše přispělo k tomu, že obyvatelstvo v Srbsku opovrhuje americkou vládou, neřku-li americkým národem vůbec.

Skutečnost, že Hillary Clintonová, po které jsou v Albánci kontrolovaném Kosovu pojmenovány obchody a která má v Albánii pomník, nazvala kosovskou válku „osobní záležitostí“ své rodiny, vysvětluje, proč nacionalistická opozice tak hlasitě podporuje Donalda Trumpa.

Když byl Biden v Bělehradu, vyjádřil soustrast rodinám „těch, jejichž životy byly ztraceny v důsledku kampaně NATO“. Tato odpovědnosti se vyhýbající ne-omluva s použitím trpného rodu a eufemismů žádný dojem neudělala. A pak byl na Kosovu, aby tam otevřel úsek silnice, kterou Albánci pojmenovali po jeho pozdním synu Beauovi. To byla další připomínka, jak je Biden svázán s dědictvím Clintonových z 90. let, příhodně zapomenutým za éry Bushe a (velmi) selektivně připomínaným během let „Naděje a změny“, které následovaly.

Mnohé se změnilo ve světě, a to i v Srbsku, od Bidenovy první viceprezidentské návštěvy Bělehradu v roce 2009. Tehdy dal najevo, že tvůrci politiky, kteří asistovali při balkánské tragédii 90. let, jsou zpátky v Bílém domě a jsou odhodláni „dokončit svou práci“. Tentokrát se tento netaktní viceprezident v zásadě snažil ukázat, že Washington je stále absolutním pánem nad událostmi a že Srbsku náleží místo u jeho nohou (či pod jeho botou).

(mírně kráceno)

Zdroj: www.antiwar.com, překlad: Karel Hyka