Úterý, 18. ledna 2011

Biljana Živković (časopis Pečat)

Ředitel Institutu pro vyšetřování srbských utrpení ve 20. století Milivoje Ivanišević hovořil s redaktorkou Pečati o Srebrenici po 15 letech, o válce v Bosně a Hercegovině (BaH), o mezinárodních mistifikacích a domácí podlézavosti.Oběti, které Srbové přinesli v Bosně a Hercegovině během dvacátého století, v obou světových válkách a ve všech lágrech, byly děsivé - 1.389.720 lidí, mezi nimi i velké množství žen a dětí. Toto číslo musíme doplnit o víc než 32 000 zabitých v letech 1992-1995.

11. července 2010 se srbský prezident Boris Tadić uctivě poklonil vrahům. Tím přistoupil na jednu velkou lež, která zní: ‘Srbsko je zodpovědné za genocidu‘, která konec konců ani nebyla vůbec spáchána. To byl i jeden z důvodů, proč jsem vyzvala k rozhovoru Milivoje Ivaniševiće, ředitele Institutu pro výzkum srbských utrpení v 20. století, autora mnoha knih o dřívějších a nedávných strádání Srbů v Bosně a Hercegovině. Již dříve mu vyšly knihy „Velký podvod“, „Srebrenica - červenec 1995“, „Zločiny proti Srbům v Bosně a Hercegovině 1992-1995“, „Kronika našich hřbitovů“, „Podvod: Slovinsko - malá špinavá válka“. Nedávno vyšla další Ivaniševićova kniha „Srbská spáleniště ve srebrenickém kraji“.

Již mnoho let zkoumáte srbská strádání v Bosně. Kdy se tato srbská kalvárie začala?

Všechno začalo na Petrovdan (den svatého Petra) 1992, po muslimském masakru Srbů právě ve Srebrenici. Od té doby jsem dlouhá válečná léta trávil často v těchto oblastech: ve Skelani, v Bratunci a okolních vesnicích, například v Miliči. Tam jsem byl i v době osvobození Srebrenice, přesněji od 6. do 23. července 1995, takže jsem byl svědkem mnoha událostí. Do samotného města jsem přišel s mladším synem Boškem a to právě na Petrovdan 1995.

Od těch prvních srebrenických či bratunačských dní až do poloviny roku 1995 jsem vytvořil velmi rozsáhlou síť 97 stálých spolupracovníků, dobrovolníků, vzdělaných lidí různých profilů, kteří příležitostně zaznamenávali události uprostřed komunit, ve kterých žili, nebo o těch, ze kterých byli vyhnáni. Díky nim nyní máme nejkomplet-nější údaje o rozsahu a povaze srbského strádání v Bosně během poslední války. Bohužel, mnozí z nich si ani dnes nepřejí uveřejnit svá jména.

V těch prvních dnech roku 1992 jsem kontaktoval Židovskou obce v Bělehradě a dostalo se mi od ní odborné pomoci. Díky tomu jsem získal potřebné nástroje pro práci. Přál jsem si, aby se neopakovalo to, co v letech po druhé světové válce, ve které trpělo i mnoho mých blízkých, totiž ostudné licitýrování, kolik Srbů bylo zabito v různých obcích či lágrech a kdo to spáchal. Dnes je nejen vše zaznamenáno ale i ve značné míře zveřejněno.

Jedná se o svazky dokumentace se jmény srbských obětí v jednotlivých obcích a oblastech Bosny a Hercegoviny (Birač, horní Podriní, Hercegovina, Sarajevo). Tímto způsobem jsou i ověřeny údaje, které zkoumáme. Nyní můžeme s klidným svědomím vydat knihu mrtvých Srbů, bez ohledu, na které straně během války v letech 1992-1995 trpěli.

Kromě morální podpory se nám při této práci, nedostalo ani státní podpory, ani pomoci úřadů v Pale, Banja Luce, nebo vlády v Bělehradě. Chyběla nám podpora mnohých politických činitelů, kteří pokaždé upřednostnili svoj estranické zájmy. 

Dezinformace o válečných událostech v BaH jsou i dnes předmětem častých a nepřetržitých propagandistických manipulací.

Právě díky nim byl vytvořen falešný obraz o „těžké situaci muslimů“ a jejich armád. Co je typické pro BaH, že tahle mystifikace je obsažena dokonce i v analýzách některých oblastí, které se nacházely pod muslimskou vojenskou nebo civilní správou této bývalé jugoslávské republiky, jako například o Sarajevu, Srebrenici, Goražde ... Dvě převládající teze, kterými se může ten podvod demonstrovat, jsou tvrzení o nedostatku zbraní a potravin a o těžkém finančním a ekonomickém stavu té části BaH, která byla pod vládou vedenou Alijou Izetbegovićem.

Kolik zbraní zůstalo muslimům, oznámil 14. července 1992 ve svém projevu před Národním shromážděním prezident Jugoslávie Dobrica Čosić. Jen pro připomenutí: „Chorvatsko-muslimské koalici zůstalo 231 tanků, 300 děl různých kalibrů, 27 vícehlavňových raketometných systémů, asi 5.000 velkorážných minometů, 100.000 automatických a poloautomatických pušek, 100.000 samopalů M-48 (licence Kalašnikov), 5.000 odstřelovacích pušek a 15.000 těžkých a lehkých kulometů a velké množství pěchotní a dělostřelecké munice.“ Kromě toho, muslimům zůstalo všech 11 továren na výrobu zbraní a střeliva. Převzali také zbraně z rezervních skladů policie a Teritoriální obrany a Srbové je museli často zabavit Jugoslávské národní armádě.

Od prvních měsíců války byly muslimům tajně dodávány zbraně především ze zemí NATO a z islámských zemí. Oni sami přesně nevědí, co všechno dostali. Je pravda, že to, co se dopravovalo po lodích a po silnici přes Chorvatsko bylo Chorvatským státem "zdaněno". Dnes, dokud trvá soud s Radovanem Karadžičem, se na žádost obhajoby, nesmí žádný stát vydat prohlášení, co a kolik dodali muslimům v době, kdy platil zákaz vyzbrojování válčících stran. Jediné, co je jisté, že Srbové tehdy nedostali od nikoho nic. Stejně je tomu u potravin a dalších životních potřeb.

V Bosně a Hercegovině byli naši krajané vyhnáni asi z 2.000 obcí, ve kterých, podle sčítání lidu z roku 1991, žili. Všechen jejich majetek – zásoby potravin, orná půda, dobytek, zemědělské a energetické zdroje - to vše zůstalo muslimským a chorvatským hordám. Přesto přijímali pomoc ze všech stran. Bylo to několik set tisíc tun. Například do Srebrenice jen v akci "Padák" po dobu šesti měsíců bylo letecky dopraveno 1900 t potravin, hygienických potřeb, zdravotnického materiálu a léků. Kromě toho, pozemními komunikacemi, po kterých alespoň jednou za měsíc dorazil konvoj se stovkami tun různého materiálu. Izetbegović jednou řekl, že během války dostali muslimové různými cestami přes deset miliard dolarů. Srbové dostávali také humanitární pomoci, avšak v podílu 100 tun pro muslimy ku jedné tuně pro Srby, možná i méně.

Že v Potočari nejsou pohřbeny srebrenické obět dokazuje nápis, který muslimové nechali vytesat do kamenného památníku u vchodu na hřbitov. Na něm je uvedeno, že se jedná o muslimy ze 13 obcí (Vlasenica, Zvornik, Srebrenica, Bratunac, Sarajevo …)

Je to již 15 let od událostí v Srebrenici.  Pravda se zdá být na další "zabetonována“ a skryta před veřejností, a to na naléhání Spojených států, V. Británie a Francie. Připomíná to něco podobného v našich dějinách?

Celé minulé století probíhalo „betonování“ pravdy o osudu Srbů v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, na Kosovu a v Metochii. My tu mluvíme o Bosně a Hercegovině a chceme připomenout některé známé skutečnosti. Kdyby byla pravda to, co se říká o Srebrenici a pro co se jel poklonit srbský prezident na mezariji (viz. muslimský hřbitov) v Potočar, nebylo by toho zákazu, těžko bychom něco významnějšího mohli objevit. My ale víme, jak to bylo, a těžko můžeme ještě něco nového objevit. Nesmyslný je i sám fakt, že prezident republiky ví méně než my.

Ale nechme prezidenta, ať si jde svou cestou. Raději se podívejme na některé skutečnosti. Podle rakousko-uherského sčítání lidu z roku 1910 žilo v Bosně a Hercegovině o 214.000 Srbů více než muslimů a Srbové v té době byli tam dominantní národností, nebo, jak to bylo tehdy vyjádřeno, náboženskou komunitou (826 tisíc Srbů a 612.000 muslimů). Avšak podle sčítání lidu z roku 1991 v Bosně a Hercegovině bylo o 535.000 muslimů více než Srbů (1,905.000 versus 1,37 milionu).

Oběti, které přinesli Srbové v Bosně a Hercegovině v průběhu dvacátého století, tedy v obou světových válkách a ve všech těch lágrech, byly děsivé. 1.389.720 lidí bylo zabito, mezi nimi mnoho žen a dětí. To je jedna ze zabetonovaných skutečností. Toto číslo je třeba doplnit o více než 32 000 usmrcených v letech 1992-1995. A co Srbové z Kosova a Chorvatska, kteří ve stejném století dopadli ještě hůř?

Jediný bezprostřední v\konavatel zločinů ve Srebrenici, který byl Mezinárodním soudním dvorem pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii odsouzen, je Dražan Erdemović, Chorvat od Tuzly. Uzavřel dohodu s obžalobou a odsouzen byl k minimálnímu trestu na základě přiznání, jehož obsah ovšem sám několikrát změnil!

Tribunál se ani po něm nesháněl, dokud nebyl zatčen a nehrozil mu vysoký trest. Ostatní spolupachatelé, které jmenoval, Tribunál dokonce nezajímají. Chrání je nějaká velká autorita. To určitě nemohou být Srbové. Nejpravděpodobněji to bude stejná síla, která nás obviňuje, že jsme způsobili genocidu. Případ Erdemović velmi důkladně analyzoval Ž. Čivikov. Jeho studie odhaluje všechny machinace onoho tvůrce v pozadí, který z něj vytvořil „korunního“ svědka a potvrdil hodnověrnost jeho výpovědí. Dokonce i podle obžaloby, a zejména podle Čivikova, jedná se o psychiatrický případ.

Ale to vůbec nepřekáží jeho tvrzení, že Srbové jsou vinni a že je třeba, aby byli odsouzeni na víc jako sto roků vězení jen pro události ve Srebrenici. Těch několik stovek muslimských vojáků, z nichž mnozí byli odpovědní za zločiny proti Srbům, a kteří byli postříleni podle návodu a podle všeho i za peníze dosud ještě neodhaleného objednavatele, vůbec nedokazuje, že se jednalo o genocidu. Na druhou stranu srbská vojska pod velením Ratko Mladiće prošla téměř padesáti muslimskými vesnicemi a v těch vesnicích nebyla zaznamenána ani jedna oběť. Neopak, civilisté z celé srebrenické enklávy byli pod zvláštní ochranou.

O tom svědčili i cizinci. Kéž by se se Srby zacházelo stejně, když je napadli muslimové. Že by jim zajistili přepravu, potraviny, vodu, zdravotní zabezpečení. Kdyby se tak chovali muslimové, tak tisíce Srbů a víc než stovka muslimů, kteří útočili na srbské vesnice, by byli dnes živi a mezarje by byla prázdná. I v případě muslimských civilních obětí by mezajrije byla prázdná. Ironií je, že srbský civilní hřbitov v Bratunci v poslední době někteří nazývají vojenským hřbitovem a muslimský vojenský hřbitov v Potočari civilním. Falzifikace a mystifikace vládnou déle než 15 let.

Nedělo by se to, kdyby to nevyhovovalo těm, kteří bombardovali a zabíjeli v celé bývalé Jugoslávii všude tam, kde žili Srbové.

V Památníku u Srebrenice je uvedeno číslo 8372 jako počet údajně zabitých muslimů. Jak mohou tvrdit, že to jsou oběti genocidy, když nebyly provedeny pitvy?

Ani pitvy, ani identifikace nemají v tomto případě význam, na základě kterého aby Srbové byli obviněni nebo zproštěni obvinění. Důležité je, že to nejsou oběti Srebrenice, že neexistují žádné důkazy, že se jedná o oběti poprav, nebo dokonce, že to jsou mrtví nebo nezvěstní z té konkrétní doby a z této konkrétní oblasti. Co chcete víc!

Že to nejsou srebrenické oběti dokazuje sám zápis, který sami muslimové vytesali na kámen památníku u vchodu na hřbitov, v kterém je uvedeno, že se jedná o muslimy ze 13 obcí (Vlasenica, Zvornik, Srebrenica, Bratunac, Sarajevo ...). Každý rok se počet obcí, z nichž pocházejí mrtví pohřbeni na muslimském hřbitově v Potočari, zvětšuje! Jsou tam pohřbeni muslimové ze všech koutů Bosny a Hercegoviny, bez ohledu na to, kde a kdy zemřeli. Máme například informace o tom, že letos na jaře ve Foče vykopávali nějaká těla a převáželi je do Potočari.

Chtějí svůj Jasenovac nebo Osvětimi. Tím by se mělo stát jejich Pamětní centrum čili mezarje v Potočari u Srebrenice. Že to nejsou oběti poprav, dokazuje nález vyšetřovatelů z Haagu, který uvádí, že jedna třetina exhumovaných z masových hrobů zahynula při výbuších minometných nebo dělostřeleckých granátů. Nepopravuje se střílením z tanků nebo z minometů. Tvůrci toho seznamu nebyly schopni ani za patnáct let předložit nějaké serioznější důkazy o tom, že chybí 8.372 muslimů z toho období a z tohoto teritoria. Soudní nálezy a zápisy v matričních knihách o mrtvých a pohřešovaných osobách jsou v rozporu s jejich vlastním tvrzením. Dokonce je sporné, jestli v celé Bosně a Hercegovině je tolik nezvěstných muslimů.

Christopher James, analytik britských novin "Morning Star", v článku "Genocida nebo propaganda“ z 11 července 2005 píše: "Síly nechvalně proslulého muslimského velitele Nasera Oriće způsobily obrovské krveprolévání ... ze své základny ve Srebrenici zmasakrovali nejméně 1.300 srbských civilistů a několika tisícům civilistů způsobily zranění ..."

Krutou pravdou je, že počet Orićových obětí je téměř trojnásobný. Orić byl sice odsouzen, ale jeho trest byl nesrovnatelně mírnější, než trest jaký by dostal Bobby Fischer, kdyby ho Američané chytili, a to jen za to, že hrál šachy během sankcí v Jugoslávii*). Nicméně, Orić nebyl největší řezník Srbů v Bosně a Hercegovině. Existují desítky těch, kteří se svou nenávistí a zločiny proti Srbům vyrovnali nebo ho i značně překonali.

Ani po patnácti letech není žádná důležitá událost spolehlivě vyšetřena. To přiznávají i v textu usnesení o Srebrenici, které bylo přijato Evropským parlamentem v lednu 2009. V bodě E se tam uvádí: „ … i přes obrovské úsilí … dosavadní vyšetřování neumožňuje kompletní rekonstrukci událostí ve Srebrenici a jejím okolí!“

Mluví o muslimech a ne o Srbech. A mají pravdu. Muslimové a jejich mentoři nevědí, jak proměnit falza na důkazy. Už půl druhého desetiletí jim stále něco vyklouzává z pozornosti. O Srbech a jejich utrpení je vše známo již od roku 1996. Ještě předtím, z doby, kdy byl prezidentem Jugoslávie Dobrica Čosić, který ofocoálně na půdě OSN informoval o vraždění Srbů v tomto regionu. Tento dokument byl předložen stálou misí Jugoslávie při OSN 2. června 1993. Bohužel, nejen tento dokument ale i další dokumenty o srbském utrpení nabyly nikdy zařazeny na pořad jednání Rady bezpečnosti OSN nebo jiných institucí. V závěrečné zprávě, kterou předložil Koffi Anan Valnému shromáždění OSN o situaci v Bosně a Hercegovině, není o tomoto Memorandu ani zmíňka. Existují četné příklady podvodů, které byly iniciovány a do světa se dostaly z OSN. Nedávno náš ústav požádal příslušné orgány OSN o odstranění falešných obvinění v jednom odstavci uvedené zprávy. "Po pádu Srebrenice v červeneci 1995 a jejím obsazení srbskými sílami, se tam odehrál hrozný masakr muslimské populace. Důkazy, předložené žalobcem popisuji scény nepředstavitelných zvěrstev: tisíce lidí bylo zabito a pohřbeno v masových hrobech, stovky mužů bylo zahrabáno zaživa, muži a ženy byli znetvořeni a porvražděni, děti byly zabíjeny před očima svých matek, dědy prý byl přinucen sníst játra svého vnuka… Jedná se o originální výjevy z pekla, psané na nejtemnější stránky lidské historie. "
To josu ostudné a dávno vyvrácené lži. Hanba všem, kteří měli podíl na jejich vymýšlení.

Případ Srebrenica byl dávno naplánován administrativou Billa Clintona. Zločin byl naléhavě a rychle zapotřebí k tomu, aby byl realizován dávno plánovaný záměr – „vyčistit“od Srbů Srbskou Krajinu. Stalo se tak při srpnové „Bouři“(viz. chorvatské kódové označení letní ofenzívy roku 1995). Vyhnáno bylo tehdy více než 250.000 Srbů.

Přečtěte si v New York Times ze dne 30. listopadu 1992 nebo v listu "Jerusalem Post" z 1. prosince téhož roku. Mám na mysli článek "Operace Balkánská Bouře: zde je plán“ George Kenney a Michael J. Dugan ("Jak by se mohla dál vyvíjet balkánská krize"). Takže již v roce 1992 bylo vše řečeno. Srbové budou napadeni USA a NATOem ve všech oblastech, ve kterých od nepaměti žijí. Stalo se. Zabíjeli nás všude, kde na nás narazili. Měli bychom zmínit i oněch Clintonem vyžadovaných 5000 muslimských obětí ve Srebrenici, která na jaře1993 žádal Izetbegovič po svých lidech z města.

Opět podle plánu obvinili velitele Vojsk republiky srbské (VRS), generála Ratka Mladiče a Radovana Karadžiče, prezidenta Republiky srbské (RS), a to už koncem července 1995. Haagským tribunálem byli obviněni bez důkazů. Chcete-li citovat Richarda Holbrooka: "Uvědomil jsem si, že tribunál pro válečné zločiny je cenná zbraň. Použili jsme ho, abychom vyloučili dva nejhledanější válečné zločince v Evropě mimo daytonský proces a používali jsme ho pro ospravedlnění všeho, co následovalo později.“

Nejenže byli obviněni lidé, kteří zachránili svůj národ od plánovaného zničení, jaké proběhlo v Chorvatsku a na Kosovu, ale dávali jim za vinu zločiny, kterých se srbská strana v Bosně ani nikdy nedopustila. Proces s prvním prezidentem Republiky srbské Dr. Radovanem Karadžičem, za předpokladu, že by byl soud spravedlivý, by musel rehabilitovat chování a politiku srbské strany v průběhu občanské války. Tím i zprostit obvinění nejen srbské vůdce, ale i desítky jejich následovníků. S velkou důvěrou očekáváme, že Dr. Karadžič rozbije všechna ta nesmyslná tvrzení o srbské odpovědnosti za tragické válečné události v Bosně a o srbské vině na rozpoutání války. Nicméně vlády, které ve velkém spěchu uznali nezávislost Bosny, a tím vyvolaly občanskou válku, se nyní vyhýbají tomu, aby poskytly důležité dokumenty z té doby pro proces s obviněným prezidentem RS. Sabotují nejen jeho obhajobu, ale i spravedlnost a pravdu. Pokud by bylo vše normální a spravedlivé, stalo by se, že na lavici obžalovaných dojde k výměně.

Uvědomujete si, že ve Federaci Bosny a Hercegoviny je dnes, stejně jako za války, hrozné být Srbem.

Loajální Srbové procházeli těžším mučením a pronásledováním než Srbové, kteří se chopili zbraně. Všechny srbské vesnice, která byly loajální k muslimaským a chorvatským orgánům, byly na podzim roku 1995 zničeny a dnes v nich není žádné srbské obyvatelstvo. Existuje 2000 míst čili 42,6 procent srbských vesnic a osad v Bosně, ze kterých bylo vyhnáno kolem 550.000 (40 procent) občanů srbské národnosti, kteří tam prokazatelně žili při posledním sčítání lidu v dubnu 1991. Zaplnili více než 500 lágrů, které Izetbegovičova vláda vytvořila během války. Pouze puška a ozbrojený odpor vedly k vytvoření podmínek pro přežití. Existuje mnoho důkazů, že to byla náboženská válka, a že by Srbové úplně zmizeli, kdyby nevzali do rukou zbraně a nebránili se.

Upozorňujete i na velmi blestivé téma osudu sarajevských Srbů. Proč?
To město je bezpochyby stále jedním z největších a před veřejností dobře skrytých míst srbského strádání, srbského popraviště. Život Srbů v muslimské části města v mnoha ohledech připomíná život a osud Židů v Berlíně na začátku druhé světové války. Denní vraždy, znásilnění, svévolné zatýkání, rabování, věznice a lágry, to byla tragická realita obyvatel srbské národnosti. Seznamy a publikace se jmény obětí, které jsme vydali samostatně nebo ve spolupráci s Organizací veteránů Republiky srbské v dubnu 2008 obsahují údaje o 5776 mrtvých a 859 lidí, jejichž osud je nejistý, tedy celkem 6635 sarajevských občanů srbské národnosti. Od té doby byly doplněny o dalších více než 500 nových jmen. Stěží někdy bude veřejnost znát jména Srbů zabitých ve 126 veřejných a soukromých muslimských koncentračních a vězeňských táborech nucených prací ve městě! Na konci války, po podepsání daytonských dokumentů a z oprávněného strachu z dalšího utrpení se uskutečnil poslední masový exodus Srbů. Tehdy v muslimském Sarajevu zůstalo víc mrtvých než živých Srbů. Jen v prvním roce války za osm měsíců, od dubna do prosince 1992, bylo v Sarajevu zabito více Srbů než během celé druhé světové války za vlády chorvatského fašisty Paveliće. Dokonce i dnes, stejně jako tehdy, je mnoho hrobů, které nejsou označeny nebo nejsou známy. Mnoho mrtvých není pochováno a stále ještě nejsou nalezeny a vzveduty všechny kosti nacházející se v propastech a jamách, ani vytaženy zpod hrází a skládek. Některé navždy odnesla řeka Miljacka! Dodnes nevíme ještě o všech obětech.

Kde jsou hranice samosatanizace, která je po nás vyžadována, a kterou dnenší vláda bezvýhradně následuje?
Více národní hrdosti a důstojnosti projevují politici a úřady v Republice Srbské než v Srbsku. Tady mají větší státní i prezidentskou podporu sexuální úchylky, které připomínají srbskou Sodomu a Gomoru, než Srbové, kteří bránili svou vlast a zemřeli pro ni. O nich se nesmíte ani zmínit, aniž by se hned nerozčílili velvyslanci USA a desítek dalších států!

*) Bobby Fischer, šachový velmistr, byl v roce 2004 zadržen na letišti Narrita v Tokiju poté, co Spojené státy mu zneplatnili pas a žádali jeho vydání, aby ho postavili před soud za porušení sankcí proti Jugoslávii. Fischer totiž během embarga demonstra-tivně navštívil Jugoslávii a sehrál tam několik partií. Občanství mu posléze vydal Island, kde předstím sehrál famózní utkání s velmistrem Borisem Spaským. Od té doby je šachová hvězda Bobby Fischer Islanďan a do USA se už nevrátil. (poznámka překladatele)

Pramen:  magazín Pečat

http://www.pecat.co.rs/2010/07/milivoje-ivanisevic-betonirana-istina-o-nasim-stratistima/ 

Překlad a popisky fotografií: V. Hoffbauer a Nataša Kević