Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 49 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




Visits today: 102
Visits total: 361859
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Bosenská laboratoř dezinterpretuje výsledky testů DNA v kauze Srebrenica Email

Sobota, 1. října 2011/ Stephen Karganovic

Mezinárodní komise pro pohřešované osoby (International Commission on Missing Persons – ICMP) [1] systematicky klame veřejnost o skutečných možnostech technologie pro analýzu DNA, aby podpořila iluzi, že laboratoře ICMP mají ve svých rukou klíč k rozřešení srebrenického tajemství.

Při příležitosti letošního 16. výročí srebrenického masakru ICMP prohlásila, že „uzavřela 5564 případů srebrenických obětí“ a že „zbývá vyřešit asi jen 1500 případů.“ [2]

Toto oznámení je však v naprostém rozporu s vědou. Tím, že nazývá osoby, které byly údajně identifikovány pomocí technik rozboru DNA, „srebrenickými oběťmi“, ICMP zaujímá jasné stanovisko, že tyto osoby byly ve skutečnosti popravenými zajatci (že šlo o oběti a nikoli o ztráty na lidských životech v řádném boji), a také že jejich smrt souvisí s událostmi ve Srebrenici z července roku 1995.

Oba tyto náznaky jsou falešné. Technologie analýzy DNA slouží pouze k identifikaci ostatků nebo ke ztotožnění oddělených částí téhož těla, ale nemůže říci absolutně nic o způsobu a době smrti. ICMP nemá žádné prostředky, jak mezi „oběťmi“ rozlišovat, tj. jak odlišit popravené zajatce od osob, které zahynuly v boji a čí smrt tudíž nepředstavuje válečný zločin.

Ani ICMP či jakákoliv laboratoř pro analýzu DNA nemají prostředky, jak stanovit, že ke smrti osob, jejichž pozůstatky byly identifikovány, došlo v časovém horizontu srebrenických událostí z července 1995. Tyto osoby mohly zemřít kdykoli a kdekoli.

Vystupuje-li ICMP s tezí, že ve svých laboratořích dosahuje věcí, které jsou vědecky nemožné, vnucují se dva závěry. Buďto byla ICMP speciálně ustavena proto, aby pod rouškou přísné vědy dezinformovala veřejnost a soudy, nebo jde o organizaci šarlatánů, která by měla být urychleně uzavřena.

Jak jsme již zvyklí, věnuje-li se pozornost nějakému aspektu srebrenické otázky, nic není tak, jak to může zprvu vypadat. Údaje poskytované touto mezinárodní komisí jsou naprosto nespolehlivé, a co je ze všeho nejdůležitější, jsou naprosto neověřitelné.

Nepřístupné a neověřitelné důkazy

V rámci různých soudních případů, kdy se rozhodovalo o skutečnostech týkajících se Srebrenice, nebyly nikdy provedeny žádné vyčerpávající a transparentní analýzy důkazních materiálů založených na rozborech DNA.

Důkazní materiál založený na analýze DNA byl například předložen v nedávném  případu ICTY Popović a spol., ale během neveřejného zasedání. A navíc k tomu došlo za podmínek nastavených tak, aby byly pro obhajobu co nejméně příznivé. Týmům obhájců byl odepřen čas a zdroje, aby mohly podrobit předkládané důkazy, které se opíraly o analýzu DNA, důkladnému odbornému přezkumu.

Odůvodněním tribunálu pro tak mimořádnou míru omezení bylo to, že nahlížení veřejnosti do těchto údajů by prý mohlo představovat „necitlivý“ čin, který by mohl poškodit důstojnost obětí a dokonce způsobit velké bolesti jejich přeživším pozůstalým. O pocity a zájmy osob, které by v důsledku přijetí těchto pochybných a nezávisle nepřezkoumaných důkazů mohly být zatíženy desítkami let ve vězení, či o pocity a zájmy celého společenství, které by neslo stigma odporného zločinu genocidy, se soudní komora zjevně příliš nezajímala.

Veškeré požadavky vůči ICMP ze strany soukromých osob, čelících vážným obviněním, nebo ze strany badatelských organizací, aby jim byl umožněn přístup ke vzorkům DNA za účelem nezávislé verifikace, se neustále setkávají s toutéž zdvořilou odpovědí, že by se totiž potenciálně mohlo jednat o narušení soukromí, a že je to tudíž nemožné bez podepsaného souhlasu příbuzných těchto obětí, a to pro každý jednotlivý případ. Tento písemný souhlas dosud nikdo nezískal.

Zdá se však, že tato zcela chvályhodná snaha ICTY chránit soukromí zašla příliš daleko, a že dokonce hraničí až s absurditou. Zdá se, že se to dokonce týká i samotné haagské obžaloby. Existují pádné důvody se domnívat, že ani Úřad žalobce řádně nepřezkoumal důkazní materiály založené na rozborech DNA, které získal od ICMP. Tato komise je však s radostí soudní komoře nabízí jako věcný podklad pro závěr, že ve Srebrenici byl spáchán zločin genocidních rozměrů. Jak jinak interpretovat prohlášení žalobkyně Hildegardy Uertzové-Retzlaffové, které učinila v reakci na žádost ze strany obviněného Karadžiće, aby měl v rámci svého případu právo na přezkoumání důkazního materiálu založeného na analýze DNA: „ICMP nám žádné vzorky DNA neposkytla. Mají je oni. Není to tak, že nám je dali, ale jiným ne.“ [3]

Zneužití důkazního materiálu v Karadžićově případu

Důkladné čtení usnesení vydaného tribunálem v případu Karadžić, v němž se jeho obhajobě oznamuje, že by jí mohlo být umožněno přezkoumání malého počtu vzorků (300 z více než 6000), což bylo rychle chváleno vzhledem k dosavadní situaci jako důležitý krok vpřed, ukazuje, že i tento malý ústupek je podmíněný a stojí na možnosti, že by obhajoba také nemusela získat vůbec nic. [4]

Jde především o to, že soudní komora v rámci svého rozhodnutí v zásadě nevyloučila pozici zastávanou ICMP, že výsledky analýzy DNA mohou být druhým osobám poskytnuty pouze s písemným souhlasem příbuzných. Implicitní připuštění této pozice, jež by mohlo mít za následek, že obhajobě bude odepřena možnost nezávisle si ověřit jednu z nejvýznamnějších součástí důkazní argumentace obžaloby, je samo o sobě skandální a představuje vážné porušení procesních práv obviněného. Soudní komora ve svém usnesení pouze uvádí, že „ICMP souhlasila s tím, že získá svolení od přibližně 1200 rodinných příslušníků, kteří poskytli vzorky pro oněch 300 případů, které si obviněný vybral, takže expert přizvaný obviněným pak může provést potřebné analýzy.“ [5]

V usnesení soudní komory je ponecháno bez vysvětlení, co by následovalo, pokud by těchto 1200 příbuzných, nebo velký počet z nich, jednoduše odmítlo podepsat požadovaný souhlas. Vezmeme-li jako principiálně dané, že jejich souhlas je opravdu nutný, [6] pak také musíme akceptovat možnost, že by mohli odmítnout tento souhlas poskytnout. Obhajoba by se v tomto případě vrátila zpět do bodu nula a údajný „posun“ v její prospěch by se ukázal, čím je ve skutečnosti, tj. další iluzí.

Pokud se v souvislosti s těmito důkazy (které se od Popovićova procesu dostaly do centra dění a prakticky nahradily tradiční forenzní vědu jakožto hlavní důkazní nástroj obžaloby [7] a které, jak nám bylo řečeno, představují poslední výkřik vědy v této záležitosti) hlavní hráči, tj. obžaloba, soudní komora a obhajoba, pohybují v této temnotě, nakolik jsou pak spolehlivá faktická zjištění, která jsou na takovýchto důkazech založena?

Soudní komora haagského tribunálu z velké části na základě údajů z ICMP formulovala a postupně začlenila do rozsudku v nedávném případě Popović faktická a právní zjištění dalekosáhlého významu, jež spočívají na usvědčujících materiálech vydávaných za poslední výkřik vědy, které ale nikdo neviděl ani nepřezkoumal.

ICMP a požadavky odborné způsobilosti GEDNAP

Míra shovívavosti, kterou haagský tribunál projevoval vůči ICMP, je opravdu fenomenální.

V průběhu procesu s Popovićem vyšlo najevo, že ICMP pracovala až do října 2007 bez odborného osvědčení od mezinárodní agentury GEDNAP, která uděluje licence DNA laboratořím. Tuto skutečnost během křížového výslechu otevřeně připustil Thomas Parsons, ředitel forenzních studií ICMP. [8]

Nicméně i poté, co svědčil pod přísahou, neuvedl celou pravdu. Naše NGO „Srebrenica Historical Project“ se 20. července 2010 obrátila s dotazem na profesora Bernda Brinkmanna, předsedu GEDNAP, zda jeho organizace vydala profesní licenci ICMP a zda ICMP byla oficiálně zaregistrována k provádění laboratorních testů DNA. Odpověď profesora Brinkmanna byla následující:

„Laboratoř ICMP v Tuzle nemáme na našem seznamu účastníků [mezinárodních zkoušek odbornosti] GEDNAP. To znamená, že pořadatelé zkoušek odborné způsobilosti GEDNAP tuto tuzlanskou laboratoř neznají.“

Profesor Brinkmann pak poskytuje další podrobnost, která celou šarádu s ICMP prozrazuje:

„Existují však dvě laboratoře ICMP, které se přezkoušení odborné způsobilosti GEDNAP účastní (tj. laboratoř v Sarajevu a Banja Luce).“ [9]

Je třeba poznamenat, že sarajevské pracoviště ICMP je administrativním úřadem a že zařízení ICMP v Banja Luce provozuje malou specializovanou laboratoř. Nejpravděpodobnějším důvodem pro její umístění v Banja Luce bylo vytvoření dojmu, že ICMP při volbě umístění svých pracovišť neopominula Republiku Srbskou [v Bosně].

Ale inspekce a certifikace těchto dvou pracovišť agenturou GEDNAP nemá žádný praktický význam, protože téměř veškeré rutinní práce s DNA se provádějí na jiném místě, v tajném zařízení v Tuzle, kde se nachází areál tzv. Podrinského identifikačního projektu [Podrinje Identification Project], kam nikdy nevkročili ani haagští žalobci či obhájci a zjevně ani inspektoři mezinárodní agentury, která vydává profesní licence DNA laboratořím.


Z hlediska odbornosti to znamená, že se hlavní provozní centrum ICMP v Tuzle dodneška vyhýbá a vzpírá standardnímu licenčnímu řízení stejně tak, jako to dělala všechna jeho zařízení před rokem 2007.

K většině touto komisí odvedených prací – tj. k nalezení tisíců údajných shod DNA (na které se ICMP neúnavně odvolává v rámci své PR kampaně a v soudních síních), tvořících údajné důkazy, které v Haagu a před Státním soudem BaH slouží jako podklad pro verdikty stanovující, že proběhly hromadné popravy genocidních rozměrů –, ve skutečnosti došlo v neproniknutelných laboratořích ICMP v Tuzle.

Zopakujme si to ještě jednou, jediné pro provoz důležité zařízení nikdy nenavštívili mezinárodní inspektoři a validita jeho práce nebyla nikdy odborně přezkoumána. A co je nejdůležitější, toto zařízení nikdy neobdrželo profesní osvědčení, které by je opravňovalo k výkonu práce, kterou dělá. Což jednoduše znamená, že tato laboratoř, která hraje klíčovou roli ve vytváření iluze, že vyřešení srebrenického tajemství je na dosah, ve skutečnosti funguje na hraně profesní způsobilosti.

Tendenční výběr personálu

Podle londýnských Financial Times [10] tvoří 93 % personálu ICMP bosenští Muslimové. Pro úplnost, předsedou ICMP je Thomas Miller, bývalý americký velvyslanec v Bosně a Hercegovině, [11] ředitelkou je Kathryn Bomberger, taktéž z USA, a jejím asistentem je Adam Boys z Velké Británie. Kdy získají další etnická společenství Bosny a Hercegoviny třetinové zastoupení v osazenstvu ICMP? Kdy získají zástupci jiných států mezinárodního společenství, které tvoří asi 190 zemí, možnost podílet se na výkonné úrovni na činnosti této komise? Proč by předseda nemohl být z Argentiny, ředitelka z Etiopie a její asistent z Indie?

Naše požadavky vůči ICMP

Nevládní organizace „Srebrenica Historical Project“ uveřejňuje následující výzvu vůči ICMP a ve veřejném zájmu jí klade následující otázky, které vyžadují bezodkladnou odpověď:

(1) Je pravda, že od analýzy DNA lze nanejvýš očekávat zjištění, komu určité tělesné ostatky patří a navíc, že může být užitečná pro ztotožnění částí téhož těla, ale že analýza DNA je naprosto nepoužitelná co do poskytnutí informací o způsobu a době smrti, které se staly klíčovým předmětem jakéhokoliv validního trestního vyšetřování? Pokud je to pravda, pak jsou identifikace a zjištění učiněná ICMP – kromě útěchy, kterou mohou poskytnout rodinám –, zcela nepodstatné pro řešení zásadních otázek spojených se Srebrenicí, protože analýzou DNA nelze odlišit, zda člověk byl popraven nebo zahynul v legitimním boji. Tato analýza navíc nemůže poskytnout žádnou odpověď na otázku, zda k úmrtí došlo v červenci 1995 v průběhu srebrenické operace či před ní nebo až poté.

(2) Bez ohledu na odpověď na předchozí otázku, proč ICMP utajuje jména osob, které údajně identifikovala? Zveřejněním jejich jmen by bylo přinejmenším možné výrazně redukovat délku seznamu pohřešovaných osob, což by měl být, soudě podle jejího názvu, její hlavní úkol.

(3) Kdy ICMP umožní nezávislým laboratořím přístup k biologickým vzorkům, aby výsledky, ke kterým, jak tvrdí, dospěla, mohly být nezávisle testovány, aby je veřejnost a soudy již nemusely přijímat na základě víry, jak tomu bylo s dogmaty ve středověku?

(4) Kdy ICMP otevře areál svých laboratoří v Tuzle mezinárodním inspektorům, aby tak napomohla nezávislému ověření kvality jejich práce, které by mohlo vést k vydání profesního osvědčení, bez něhož laboratoř DNA usilující o věrohodnost může fungovat?

(5) Kdy ICMP přestane hrát hry s výrazem „pohřešovaný“ a svévolně ho zneužívat, jako by znamenal totéž co „popravený“? Proč ICMP, kteráž to jako zkratka označuje Mezinárodní komisi pro pohřešované osoby, čaruje s nepochopením, že technologie analýzy DNA může dosáhnout více, než jen a pouze identifikovat ostatky, a proč ICMP implicitně dezinformuje veřejnost a soudy, že může také stanovit způsob a dobu smrti zesnulé osoby, ačkoli to není pravda? A pokud to skutečně není pravda, tak proč se ICMP angažuje ve vytváření a udržování klamné představy, že její technologie může prokázat, že osoby, jež údajně identifikovala, byly ve skutečnosti popravenými zajatci a že zemřely bezprostředně po 11. červenci 1995 v okolí Srebrenice?

POZNÁMKY A ZDROJE

[1] http://www.ic-mp.org/

[2] „Oslobodjenje“ (Sarajevo), 11. července 2011, str. 3.

[3] ICTY, Prosecutor v. Karadžić, Status Conference, 23. července 2009, řádky 21-23.

[4] I když se soudní komora v případu Karadžić slovně zavázala, že obhajobě umožní přezkoumat 300 zpráv o rozborech DNA, tato soudní komora nadále lpí na nedotknutelném postoji ICMP, že nezávislá verifikace vzorků je bez písemného souhlasu příbuzných nepřípustná: „[Tribunál] poukazuje na to, že ICMP prohlásila, že obžalovanému nemůže poskytnout svou kompletní databázi genetických profilů získaných z krve, která byla odebrána rodinným příslušníkům pohřešovaných osob, aniž by s tím souhlasil každý člen rodiny, který vzorek poskytl; a že by tento proces zabral mnoho času s ohledem na množství odebraných vzorků,“ viz ICTY, Prosecutor v. Karadžić, „Order on selection of cases for DNA analysis“, 19. března 2010, str. 2.

[5] ICTY, Prosecutor v. Karadžić, „Order on selection of cases for DNA analysis”, 19. března 2010, str.2.

[6] To samozřejmě není vůbec správné, protože tribunál je vybaven plnou soudní pravomocí nad všemi aspekty projednávaného trestního řízení, pouze pokud se rozhodne tuto pravomoc využít. Ale využití této pravomoci není v žádném případě ponecháno na volném uvážení. Tento soud má povinnost účinně využívat svých pravomocí, aby obviněnému poskytl neomezený přístup ke všem důkazním materiálům, které jsou u soudu proti němu uplatňovány.

[7] To nepřekvapuje, protože výsledky plynoucí z tradičních metod poskytly velké zklamání. Pouhých 1920 těl osob, které zemřely z nejrůznějších příčin, a které zjevně zahrnují osoby padlé v boji, je trapně málo v porovnání s udávanými 8000 „popravených mužů a chlapců“.

[8] ICTY, Prosecutor v. Popović a spol., 1. února 2008, přepis str. 20872

[9] Korespondence je přetištěna v knize S. Karganovic a kol: „Deconstruction of a virtual genocide: An intelligent person’s guide to Srebrenica“ (Den Haag/Belgrade, 2011), str. 230/232.

[10] Financial Times, 11. prosince 2007. [To z článku nevyplývá. Mluví se tam o Bosňanech, nikoli o Bosňácích, pozn. překl.]

[11] http://www.ic-mp.org/

ZDROJ: serbianna.com, překlad Karel Hyka

Kosovoonline děkuje panu Karganovicovi za souhlas s uveřejněním překladu.

Kosovoonline wishes to thank Mr. Karganovic for his permission to publish this translation.

Stephen Karganovic je ředitelem nizozemské NGO Srebrenica Historical Project. Tato badatelská organizace vydala na začátku roku 2011 sborník: Deconstruction of a virtual genocide: An intelligent person’s guide to Srebrenica.