Pátek, 14. prosince 2012 / David N. Gibbs

Mezi nejdůležitější události posledních 20 let patří intervence NATO na Balkáně: v Bosně (1995) a na Kosovu (1999). Tyto intervence byly klíčové pro obnovení významu Severoatlantické organizace, která byla považována za přežitek Studené války, odsouzená k bezvýznamnosti. Po balkánských intervencích NATO opětovně získalo smysl existence a prestiž. A tyto intervence poskytly nové zdůvodnění pro americké vojenské operace, které jsou stále více vnímány jako humanitární podnik, jehož cílem je zabránit etnickému čištění, násilí, genocidě, zločinům proti ženám apod. Balkánské intervence položily politické základy pro další intervence, jako byla ta nedávná v Libyi. Balkánský příběh byl nicméně v obecném povědomí a diskuzích pokřiven. Důležité skutečnosti byly potlačeny, zvláště to, že intervence Západu v Jugoslávii byla hlavním příčinou rozpadu této země a umožnila všechny války, které pak následovaly. Intervence v Bosně a na Kosovu pomohly zostřit násilí a ničení, což je dobře zdokumentováno, ačkoli se o tom málo ví. A navzdory zaběhlým představám nebyli Srbové jedinou etnickou skupinou, která přispěla ke krachu Jugoslávie. To, co nazývám „balkánskou propagandistickou mašinérií“, zahrnuje akademiky, novináře a blogery, kteří se houževnatě drží zjednodušeného výkladu, že za balkánské války mohou výlučně Srbové. Tito lidé vnímali pozdější intervence NATO pozitivně.

Pro tyto aktivisty se balkánský konflikt stal jakýmsi velkým tažením, které se vzpírá racionální analýze. Jakákoli odchylka od předem daného traktování příběhu je považována za nemorální čin hodný potrestání. Toto tažení navíc velmi dobře zapadá do neokonzervativní politické agendy, která balkánské intervence oslavuje jako historický úspěch americké hegemonie.

Klíčovou postavou tohoto propagandistického úsilí je Marko Attila Hoare, profesor historie na Kingstonské univerzitě v Anglii a údajný specialista na Balkán. Jeho technikou je zastrašování – záliba, která je společná širší komunitě propagandistů, se kterými spolupracuje. Hoare se otevřeně chvástá, že autoři, kteří nesouhlasí s jeho postoji, jsou „něco jako ovce určené na porážku“ a že prý bezpochyby „přijdou o veškerou reputaci, kterou by mohli mít.“ Moc jemný není. NATO

S Hoarem jsem se poprvé setkal v souvislosti s mojí knihou First Do No Harm: Humanitarian Intervention and the Destruction of Yugoslavia, kterou v roce 2009 vydalo nakladatelství Vanderbilt University Press. Hoaremu se zjevně nelíbila kniha, která se k intervencím na Balkáně stavěla kriticky. Hoare mne brzy na své webové stránce prudce napadl článkem „Podivný svět popírání genocidy“, a s dalšími útoky pak pokračoval na ModernityBlog.

Označování mojí osoby za popírače genocidy se na internetu rychle chytli další. Jeden anonym na Srebrenica Genocide Blog o mě psal jako „Davidu N. Gibbsovi, popírači genocidy“. Podle jiného diskuzního příspěvku na webu Congress of North American Bosniaks: „Gibbsovo zhoubné popírání genocidy nezpochybňuje pouze jeho vědeckou důvěryhodnost, ale i jeho kvalifikační předpoklady pro působení na univerzitní půdě vůbec. … [Gibbs] záměrně zkreslil fakty.“

Další web – Balkan Witness – mne umístil na svůj dlouhý seznam „popíračů válečných zločinů“. Některé z těchto útočných článků uveřejnily mojí fotografii, pravděpodobně aby jejich čtenáři poznali mou tvář.

Když jsem se poprvé setkal s Hoarovým útokem, moc jsem se tím neznepokojoval, protože byl psán senzacechtivým jazykem a jeho klíčové argumenty použité k podpoře útoku byly zjevně nepravdivé, což se dalo snadno prokázat. Napsal jsem rozsáhlou odpověď, ve které jsem doložil nepravdivost Hoarových tvrzení, a čekal jsem, že tím celá záležitost skončí. Koneckonců, šiřitel zjevných nepravd ztratí svou důvěryhodnost, že? V iracionálním světě internetových diskuzí se to ukázalo jako naivní předpoklad.

Poté, co jsem odpověděl, začal Hoare proti mně rozviřovat nové útoky. Vůbec se nesnažil vyvrátit moje důkazy o tom, že jeho předchozí výpady byly založeny na nepravdách; prostě stvořil ještě extravagantnější nepravdy, často prezentované velmi obšírně. Jedna z jeho kritik silně naznačovala, že moje kniha je ekvivalentem Protokolů sionských mudrců a nacistické propagandy, a nepřímo naznačovala, že musím být antisemita. Bylo to předloženo bez špetky důkazu.

Tyto paličské narážky na antisemitismus spojené s útokem na mne, že jsem údajný popírač genocidy, a veškerá tato rétorika slouží k vyvolávání emocí, což je pravděpodobně hlavním Hoarovým záměrem.

Naznačování, že bych mohl mít něco společného s antisemitismem, je komické, protože jsem praktikující žid s uprchlickými kořeny (můj otec se narodil v Berlíně). Nikterak si nevážím Hoarova manipulativního využívání holokaustu k umlčování diskuze o Balkánu, tak jako si nevážím těch, kteří využívají holokaust k umlčování diskuze o Blízkém východě.

Hoare navíc opakovaně tvrdí o mých pracích něco, co jsem ve skutečnosti nenapsal, a v několika případech tvrdí dokonce pravý opak. To, co předkládám níže v souvislosti s Hoarovým překrucováním, představuje příslovečnou špičku ledovce. Mohl bych snadno poskytnout více příkladů. Těžko říct, zda to plyne z jeho nekompetentnosti, nebo ze záměrné snahy klamat.

Zvláště znepokojivé bylo jeho opakované používání smyšlených citací z mého díla. Prvním příkladem podvodu je příspěvek, který Hoare umístil v internetové diskuzi: „Váš [Gibbsův] popis pozadí srebrenického masakru uvádí, že za kruté zločiny v tomto regionu byla hlavně vinna bosensko-muslimská armáda a že tam ‚vyvolala nenávist‘ (str. 153-154).“

Všimněte si, že mi připisuje slovní spojení „vyvolala nenávist“, které je předkládáno jako přímá citace s uvozovkami. Ve skutečnosti se toto slovní spojení v žádné mé práci nevyskytuje – ani na str. 153-154, kterou Hoare cituje, ani nikde jinde – a jádro jejího významu neodpovídá ničemu, co jsem kdy řekl. Je to výmysl.

Jinde mi Hoare připisuje obrat „vyvolali tuto nenávist“, opět předkládaný jako přímá citace. Tato citace je opět výmysl. A zde je třetí smyšlená citace, která se objevuje v samotném názvu jedné z jeho útočných recenzí: „First Check Their Sources 2: The Myth that ‚Most of Bosnia Was Owned by the Serbs Before the War‘“. První část názvu „First Check Their Sources“ [Především prověřit jejich zdroje] je slovní hříčkou s názvem mojí knihy, který zní First Do No Harm [Především neublížit]. Vložený obrat v názvu Hoarova článku „Most of Bosnia Was Owned by the Serbs Before the War“ [Většinu Bosny vlastnili před válkou Srbové]

je s použitím uvozovek předkládán jako přímá citace. Tato citace je dalším výmyslem, který je nejen pokroucením názvu mé knihy, ale také zkresluje podstatu mnou zastávaných stanovisek.

Jinde mi Hoare připisuje obrat „vyvolali tuto nenávist“, opět předkládaný jako přímá citace. Tato citace je opět výmysl. A zde je třetí smyšlená citace, která se objevuje v samotném názvu jedné z jeho útočných recenzí: „First Check Their Sources 2: The Myth that ‚Most of Bosnia Was Owned by the Serbs Before the War‘“.

První část názvu „First Check Their Sources“ [Především prověřit jejich zdroje] je slovní hříčkou s názvem mojí knihy, který zní First Do No Harm [Především neublížit]. Vložený obrat v názvu Hoarova článku „Most of Bosnia Was Owned by the Serbs Before the War“ [Většinu Bosny vlastnili před válkou Srbové] je s použitím uvozovek předkládán jako přímá citace. Tato citace je dalším výmyslem, který je nejen pokroucením názvu mé knihy, ale také zkresluje podstatu mnou zastávaných stanovisek.

Za dobu dvou měsíců narostl počet Hoarových útoků proti mé knize do obrovských rozměrů. Zjistil jsem, že Hoare dokáže útočit mnohem rychleji než odpovídat. Měl klíčovou výhodu. Zatímco já jsem cítil potřebu prověřovat fakty svých příspěvků, zdá se, že Hoarovi bylo jedno, zda jsou jeho příspěvky pravdivé nebo ne. Opakovaně si protiřečil. Hoare nakonec umístil na své webové stránky čtyři rozsáhlé útočné recenze, po vytištění v celkové délce zhruba 26 normostran. Kromě toho pokračoval s dalšími dodatečnými výpady proti mně v jedné internetové debatní místnosti, které podnítily další útoky vedené anonymními přispěvateli, kteří taková místa často navštěvují.

Tón diskuze začal být jedovatý, zvláště ze strany anonymních přispěvatelů, někteří z nich měli zjevně emoční problémy. Někteří z těchto přispěvatelů mi připomněli jisté extrémistické postavy, se kterými jsem se setkal ve svém domovském státě, což mi na klidu moc nepřidalo. Útoky se začaly objevovat po celém internetu, přičemž každý z nich byl ještě absurdnější než ten předchozí. Recenze mojí knihy umístěná na BarnesAndNoble.com uvedla: „Tento autor je samozvaný podporovatel Srbska a Ruska. …. Gibbsovo přátelství s agentem KGB a novinářem listu Guardian [jméno vynecháno] o tomto autorovi vypovídá.“ Ve skutečnosti jsem o tomto člověku nikdy neslyšel; jeho jméno jsem vynechal, abych ono osočení neopakoval.

Tyto pomluvy mají jistý dopad. Pokud někdo zadá moje jméno do Googlu, tak se mu mezi prvními výsledky nejprve objeví různé útoky Hoara a dalších. A tak tomu je již po dobu mnoha měsíců. Pokud se tedy někdo zajímá o moje práce, tak mu mezi prvními výsledky vyjde „David N. Gibbs, popírač genocidy“.

Není to poprvé, co byly takovéto taktiky pomlouvání použity. Pokud člověk prozkoumá různé webové stránky o Balkánu, nalezne tam nespočet útoků vedených proti mnoha předním akademikům, novinářům a veřejně činným osobám.

Tyto pomluvy se neomezují pouze na internet. V roce 2005 publikoval list Guardian článek napadající Noama Chomskyho, který obsahoval senzacechtivé obvinění, že Chomsky popírá, že by ve Srebrenici vůbec kdy došlo k nějakému masakru. Hlavním důkazem Guardianu bylo to, že se Chomsky o srebrenickém masakru zmínil používaje uvozovky v souvislosti se slovem „masakr“.

Ve skutečnosti Chomsky nikdy při popisu srebrenického masakru uvozovky nepoužil. A tvrzení Guardianu o opaku bylo nepravdivé (Chomsky navíc nikdy nepopíral, že to, k čemu ve Srebrenici došlo, byl masakr). Kvůli tomuto a dalším zjevným nedostatkům editoři Guardianu onen článek stáhli a uveřejnili omluvu. Tato epizoda způsobila listu značné potíže.

Hoare proti rozhodnutí editorů omluvit se protestoval, přičemž své argumenty formuloval poněkud výstředním jazykem: autorka onoho článku z Guardianu byla prý editory „bodnuta do zad“ a vystavena „bezpříkladné pomlouvačné kampani“. Hoare navíc naznačil, že spíše než reakci na oprávněné stížnosti ohledně falšování, znamenalo rozhodnutí editorů, že propadli „miloševićovské lobby“. Byl zde ale jeden problém. Hoare nezpochybnil, že článek obsahoval nepravdivé informace ohledně Chomskyho líčení srebrenického masakru. Odbyl to jako „drobný omyl v detailu“, který nestojí za kritiku.

Tento incident ilustruje Hoarův nedbalý přístup, pokud jde o přesnost.

Podal jsem na Hoara stížnost u jeho domovské instituce, Kingstonské univerzity, přičemž jsem požadoval omluvu za četné nepravdy a útoky proti mně. Martin McQuillan, děkan Fakulty umění a společenských věd na Kingstonské univerzitě, formálně potvrdil přijetí mojí stížnosti před sedmi měsíci. Jinou odpověď jsem ale nedostal.

To, že děkan McQuillan neodpověděl, je zvláštní. Činit opakovaně nepravdivá tvrzení a potom odmítat se jich zřeknout, což Hoare zjevně dělal, je vážným přestoupením pravidel akademické profese. Poznamenejme, že McQuillan neodmítl moje požadavky vůči Hoarovi, ani ho nikterak nebránil, zkrátka neodpověděl.

Hoare se pravděpodobně cítí být chráněn svým napojením na širší sít pisatelů, se kterými sdílí podobný pohled na věc, zvláště se jedná o balkánskou diasporu ve Velké Británii a USA. Hoare je bývalý student profesora Iva Banace z Yale, který se později stal ministrem v chorvatské vládě. Má také blízko k Josipu Glaurdićovi, dalšímu bývalému studentovi Iva Banace a nadějné postavě mezi chorvatskými akademiky. Hoare byl v minulosti aktivní v neokonzervativních politických skupinách, zejména v Henry Jackson Society a v Bosnian Institute. Tento institut řídí Hoarův otec (jeho matka je uvedena na stránkách institutu jako konzultantka). Obě organizace jsou hlavními šiřiteli intervencionalistické propagandy a působí na obou stranách Atlantiku. Hoare je navíc napojen na akademiky v Oxfordu a Cambridge – částečně prostřednictvím sítí Bosenského institutu jeho rodičů. Jeho práce se objevily na FrontpageMag.com Davida Horowitze.

Tyto konexe Hoarovi nepochybně poskytly k jeho útokům, které velmi účinně ohrozily svobodnou výměnu názorů, potřebnou sebejistotu.

Uvažujme o srebrenickém masakru z roku 1995. Základní fakty o tomto masakru – a to, že srbské síly nesou za jeho spáchání hlavní odpovědnost – jsou široce známa. Nicméně pokračuje debata mezi právními experty o tom, zda by tento masakr měl být klasifikován jako genocida, nebo válečný zločin, přičemž jasný konsenzus v této věci neexistuje. Hoare se snaží tuto debatu potlačit tím, že vmetává svým kritikům do tváře pomlouvačné označení „popírač genocidy“, aby ochránil zjednodušenou interpretaci srebrenického masakru a balkánských válek vůbec.

Okolnosti, jež vedly ke srebrenickému masakru, jsou mnohem komplikovanější, než jak se obecně předpokládá. Není například pochyb o tom, že muslimská vláda Aliji Izetbegoviće umožnila, aby Srebrenica padla do rukou srbských jednotek, neboť součástí její politiky bylo podněcovat srbské zločiny, a tím šokovat západní velmoci, aby intervenovaly proti Srbům. Tímto počínáním vláda přispěla k masakru, který následoval. Tyto fakty přesto zůstávají v rámci debat o bosenské válce, které většinou oslavují ctnosti muslimské vlády, potlačeny. Opakuji, tyto zastrašovací kampaně zastřely zásadní informace.

V jistém smyslu nemají Hoare a jeho kolegové jinou možnost než zastrašovat. Svá tvrzení ohledně balkánských válek nejsou schopni udržet pomocí logických argumentů, protože fakty jejich argumentaci nepodporují. Z tohoto důvodu se uchylují k zlovolnému pomlouvání, které slouží k odvádění pozornosti od faktů a snižuje úroveň veřejné diskuze.

Široce rozšířené používání pomluv k udusání diskuze nepraktikují pouze ti, kteří píší o Jugoslávii. Vskutku, tyto taktiky se staly běžnou praxí mezi neokonzervativci vůbec. Nedávno na to upozornil Stephen Walt: „Američtí neokonzervativci dlouho předváděli, že nejlepší obranou je někdy útok. Žádné jiné vlivné politické hnutí v Americe se nezapojuje do pomlouvačných a bojovných kampaní ochotněji. … Mluvím o sklonech obviňovat ty, s kterými nesouhlasí z toho, že jsou nedostatečně patriotičtí, že jsou morálními zkrachovalci, antisemity apod. Jejich ochota počínat si bezskrupulózně mnohé děsí, což tyto lidi zbavuje zodpovědnosti za jejich minulé činy.“

Balkánská propagandistická mašinérie tomuto vzorci přesně odpovídá. Zdá se, že Hoare, tak jako výše popsaní neokonzervativci, má pocit, že se nikomu nemusí zodpovídat, ani když se jedná o používání nepravdivých tvrzení a podvržených citací.

Předpokládám, že Hoare bude reagovat svým obvyklým způsobem: podnikne proti mně ještě jedovatější útoky, obnoví svá obvinění z popírání genocidy, nařknutí z antisemitismu apod. Ale dříve, než tak učiní, mohl by třeba chtít vysvětlit všechny ty lži, které tak poskvrnily jeho předešlé úsilí; konkretizoval jsem je ve svém dopisu Kingstonské univerzitě. A možná, že by odpovědní pracovníci Kingstonské univerzity mohli vysvětlit, zda vůbec mají nějaká kritéria definující akademický podvod.

Zdroj: www.antiwar.com, překlad: KH

David N. Gibbs je profesorem historie na Arizonské univerzitě. Je autorem knih The Political Economy of Third World Intervention: Mines, Money, and US Policy in the Congo Crisis (1991) a  First Do No Harm: Humanitarian Intervention and the Destruction of Yugoslavia (2009) a mnoha článků o mezinárodních vztazích a současných konfliktech (http://dgibbs.faculty.arizona.edu/cv).